Wimpole Street 57

18.dubna 1963 se Paul při živě vysílaném koncertu z Royal Albert Hall seznámil s půvabnou mladou herečkou Jane Asher, která ho naprosto uchvátila. Měli hodně společného, a tak kdykoli byl Paul v Londýně, scházeli se spolu. Chodívali do divadel, do klubů, ale většinu času spolu trávili v domě jejích rodičů. Paul se brzy seznámil s celou její rodinou. „ Matka Jane Margaret byla velice srdečná žena. Působila maminkovsky, byla výborná kuchařka a nic pro ni nebylo nepřekonatelné. Byla strašně hodná. Dokázala sladit plnohodnotnou kariéru učitelky hudby s vedením velké domácnosti s třemi dětmi.Tatínek Richard byl lékař, velice inteligentní a hodně výstřední. Pak tu byl Janin starší bratr Peter, což byl zajímavý a chytrý kluk. Byl velmi hudebně nadaný. Měli jsme toho hodně společného. A Claire byla velice příjemná mladší sestra.“vzpomíná Paul.

Rodina žila ve velkém městském domě na Wimpole Street 57 ,v londýnském West Endu. Byl to řadový šestipodlažní georgiánský dům, včetně rozlehlého suterénu. V nejvyšším poschodí, kde dříve bývaly pokoje pro služebnictvo, byl Peterův pokoj a malá zkušebna.. Občas, když už bylo hodně pozdě, Paula pozvali, aby zůstal přes noc, a nevracel se do svého tehdejšího obydlí na Green Street. Jednoho dne mezi řečí Jane navrhla, že by mohl zůstat ve Wimpole Street bydlet,  a její matka mu zařídila pokojík v podkroví. A tak se sem Paul v listopadu 1963 přestěhoval.Byla to poněkud zvláštní domácnost:pozoruhodný lékař, profesorka hudby, herečka z rodinného seriálu, uznávaná mladá hvězda jeviště i filmového plátna a dva hudebníci. Rodina Asherových se scházívala v dlouhé úzké kuchyni v zadní části domu. Byla to velmi uvolněná domácnost.

Margaret Asher vyučovala hře na zobcovou flétnu, hoboj a další nástroje. Jedním z jejích studentů se stal i Paul, kterého neformálně učila hrát na zobcovou flétnu, což využil později v písni Fool On The Hill.Své žáky přijímala v malém hudebním pokoji v suterénu. Právě tady se scházeli i Paul s Johnem a psali svoje písničky, včetně I Want To Hold Your Hand, která se jako první umístila na prvním místě amerického žebříčku. Paul říká: „Ten malý hudební pokojík se všemi těmi stojany plnými not se stal mojí základnou. Takže ekvivalentem Johnova docházení na Forthlin Road se stala tahle místnůstka, protože to bylo pro nás nejodlehlejší místo. Vždycky jsme se snažili najít nějaké odloučené místo s klavírem.“ Mezi dalšími písněmi, napsanými v malém hudebním pokojíku, patří i And I Love Her, Every Little Thing, Eleanor Rigby, I´ve Just Seen A Face, You Won´t See Me, nebo I´m Looking Through You.

Margaret hrála v několika orchestrech, než zanechala koncertní dráhy, aby se věnovala rodině. Poté vyučovala hru na hoboj na Guild School of Music, kde byl jejím žákem i George Martin. Píseň Yesterday, kterou Paul složil během svého pobytu na Wimpole Street, použila při zkouškách svých studentů, což Paulovi připadalo „velmi příjemné“

V přízemí domu číslo 57 byla ordinace doktora Ashera.  Byl domácím lékařem a zástupcem primáře v nemocnici West Middlesex. V prvním patře byl jeho salon, kde trávil většinu volného času hrou na koncertní křídlo. O patro výš bylo společné rodinné podlaží s obývacím pokojem, kde se všichni scházeli.  Jane a Claire měly své pokoje ve třetím patře se jmény napsanými na dveřích, která tam zůstala z dob, kdy byly dětmi. V dalším patře byly podkrovní pokojíky, kde bydleli Peter a Paul. Paulův byl v zadní části domu vedle společné koupelny. Byl to malý čtvercový pokojík s jediným oknem, vyhlížejícím do Browning Mews, kde bývaly dříve stáje. Pohled na střechy a komíny dával Paulovi pocit života v umělecké mansardě. Většinu místnosti zabírala masivní šatní skříň a jednoduchá postel. Navzdory Paulovu závratně rostoucímu jmění zde bylo možno nalézt jen velice málo věcí, které by ukazovaly na to, že pokoj patří někomu bohatšímu, než služkám, kterým byl původně určen. Hlavní předmět stál vedle šatníku: otlučené pouzdro na kytaru s nápisem Beatles, které skrývalo Paulovu Hofnerku. Další hudební nástroje měl ve větším Peterově pokoji. Říká o tom: „Nakonec jsem měl nahoře v mansardě i svůj vlastní klavír. To bylo velice umělecké. Byl to ten, u kterého jsem složil Yesteday.“

Jednoho rána v květnu 1965 , v době natáčení Help!, se Paul vzbudil a v hlavě mu zněla melodie, v níž se odrážela „celá nádhera a svěžest snu.“Paul vzpomíná: „ Vzbudil jsem se s pěknou melodií v hlavě. Pomyslel jsem si: To je úžasný, co to může být? Vedle postele stálo pianino, hned u okna. Vstal jsem, posadil se ke klavíru, našel Gdur a pokračoval dolů přes fis, což už vás pak vede k E moll a H dur a nakonec zase zpátky k E moll. Celé to postupuje úplně logicky. Melodie se mi strašně líbila, ale protože mě napadla ve snu, nevěřil jsem, že bych ji složil já. Měl jsem melodii, která byla kouzelná. A musíte se sami sebe ptát, odkud to znáte. Pořád jsem ji někomu hrál a ptal se, jestli to někdo nezná, že to určitě napsal někdo přede mnou. A lidi mi říkali: to je nádherné, a určitě je to tvoje vlastní. Chvíli mi to trvalo, než jsem si to připustil, ale nakonec jsem řekl: Tak dobře, je to moje.“

Před domem neustále postávaly fanynky a blokovaly silnici. Paul se s nimi znal a upřímně se o ně zajímal, a některé z nich znal i jménem. Jane se také snažila s nimi vycházet. Přesto jí někdy sprostě nadávaly a dokonce ji i nakoply. Na jaře roku 1965, když Paul natáčel film Help!, se fanynky shromažďovaly před domovními dveřmi v takovém počtu, že dr. Asher vymyslel únikovou cestu ze zadního traktu domu z Paulova podkrovního okna do uličky Browning Mews. Vzal si na sebe montérky, a sám provedl průzkum navržené cesty, přičemž klepal na okna vylekaných obyvatel okolních domů, aby jim vysvětlil, že má u sebe chlápka, který potřebuje diskrétním způsobem přicházet a odcházet do svého pokoje. A jestli by jim nevadilo, kdyby občas lezl přes jejich střechu. K jeho úžasu všichni souhlasili. Paul o tom říká: „Odcházel jsem oknem svého pokojíku na úzkou římsu. Člověk musel být hodně opatrný, opravdu nebyla moc široká, měla asi třicet centimetrů, takže jste se nesměli bát výšek. Zahnulo se doprava k vedlejšímu domu na Wimpole Street 56, kde bydlel starý plukovník. Měl v horním patře malý byt- bylo úžasné tudy chodit…“Halo, procházím, pane plukovníku!“ „Ach ano, v pořádku, jen tiše a opatrujte se!“ a doprovodil mě k výtahu a já sjel přímo do suterénu toho domu. Tam dole bydlel mladý pár a ti mě provedli svou kuchyní do garáže. Pamatuji se, že jsem jim později koupil ledničku, abych jim poděkoval. Během hovoru s nimi jsem si totiž všiml, že žádnou nemají.“

V roce 1966 se Paul odstěhoval do svého vlastního domu na Cavendish Avenue. Jane tu s ním střídavě žila až do roku 1968. Jejich vztah nakonec skončil ostrou roztržkou. Jane přijela nečekaně domů z Bristolu, kde byla s divadelní společností Old Vic na turné, a přistihla Paula v posteli s jinou dívkou. Mrazivě chladná Margaret Asher přišla pak už jen pro Janino oblečení, nádobí a další drobnosti. 20.července 1968 se Jane objevila jako jeden z hostů pořadu Dee Time, nejpopulárnější talk show televize BBC, a oznámila, že jejich zasnoubení patří minulosti.