Beatleweek 2011

Tak jako každý rok, poslední srpnový týden Liverpool opět hostil fandy a kapely z celého světa.  Všichni  sem přijeli za stejným cílem: setkat se s přáteli, navštívit známá místa, a především si užít do sytosti hudbu Beatles. Tohle všechno Beatleweek nabízí.

Nevím, zda to bylo celkovou finanční krizí, či snad tím, že se nenašel nikdo, kdo by zájezd do Liverpoolu hromadně zorganizoval, každopádně letošní klubácká účast na Beatles festivalu byla vůbec nejnižší za celou dobu. Pokud nezapočítám klaku, kterou si sebou do Liverpoolu přivezla skupina Pangea, sešlo se nás tu všeho všudy devět. A je to škoda, protože letošní ročník byl o dost kvalitnější, než ten předchozí.

Samozřejmě musím začít naší Pangeou. Kluci byli velmi dobří, a v konkurenci ostatních kapel se neztratili. Dokonce i mí známí (a že jich tady za ty roky, co se sem vracím, pár mám) mě zastavovali na ulici a říkali: hm, Pangea, well done…Vůbec bych se nedivila, kdyby kapela dostala pozvání i příští rok!  Škoda jen, že pokaždé hráli stejné písničky, tudíž nebyli tolik atraktivní pro posluchače, kteří se znovu vraceli na jejich koncerty.  Kluci počítali s tím, že diváci se budou střídat, ale tak to v Liverpoolu nefunguje. Tady se chodí na kapely. A bylo skvělé, jak rychle si tu našli svůj okruh diváků, kteří si je  znovu a znovu přicházeli poslechnout.  Pangea vystoupila především v úvodu festivalu a odehrála celkem 6 koncertů v Cavern Clubu a Cavern Pubu. Mrzelo nás, že se vraceli domů již v sobotu, kdy se Beatleweek dostává do toho pravého varu.

Letos si připomínáme další smutné výročí. V listopadu uplyne už 10 let od smrti George Harrisona.  Na George se letos v Liverpoolu hodně vzpomínalo. Hned v pátek se v Cavern Clubu konal velký koncert s názvem Remembering George. Zazpíval tu Gavin Pring, místní rodák, člen skupiny Fab Four, který zároveň vystupuje i sólově. Využívá především své neuvěřitelné (!) podoby s Georgem.  Na velké obrazovce vzadu na podiu se střídaly Georgeovy fotografie, a při poslechu jeho písní v Gavinově podání jste měli pocit, jako by tu byl s námi. Poté přišel se dvěma písněmi Jackie Lomax. Po něm zavzpomínal na George jeho dlouholetý přítel „Legs“ Larry Smith. Druhá část koncertu patřila kapele, která se tu během let dostala na absolutní špičku, a bývá vždy největší hvězdou festivalu. Argentinští Nube 9 zahráli v průběhu hodinu a půl (!)trvajícího koncertu opravdu všechny největší Georgeovy hity, nehledíc na dusno a vedro Cavernu. Ke konci už někteří z nás trochu kolabovali, přesto jsme vydrželi, a nenechali si ujít ani jednu píseň. Nube 9 jsou zkrátka jedni z nejlepších, a nikdo nechce přijít o  jejich vystoupení..

V průběhu předchozích ročníků Beatleweeku se již pořádaly koncerty na různých místech, spjatých nějakým způsobem s Beatles. Ať už to bylo na Penny Lane, na Strawberry Field, anebo loni v Casbahu. Letos měli účastníci Beatleweeku příležitost prohlédnout si další unikátní místo, Johnovu střední školu, kde založil svou první opravdovou skupinu, The Quarrymen. Bohužel se všechny akce festivalu prostě nedají časově zvládnout, a tak mi tento venkovní koncert unikl. Naštěstí si příležitost nenechala ujít naše kamarádka  Eva  s přítelem Martinem, která se s námi podělila o své zážitky: " Kolem poledního se zájemci vydali tradičními autobusy do školního areálu Quarry Bank, kde na ně již čekala možnost shlédnout na některém ze tří připravených pódií vystoupení svých oblíbených skupin. Za zmínku stojí i to, že vytížený Hal Bruce, který měl podle programu odehrát dokonce dva sety, na první z nich vůbec nedorazil. Vrcholem odpoledne však bylo závěrečné vystoupení skupiny The Original Quarrymen, jejíž členové byli spolužáky Johna Lennona a v 50. letech tvořili součást jeho skupiny The Quarrymen. Vystoupení doprovázelo autentické vzpomínání na Johna i Paula. Skutečným zážitkem bylo zjištění, že se celý areál, dostupný i včetně interiérů, od dob, kdy jej John navštěvoval, téměř nezměnil. Příjemnou atmosféru navodilli především současní pracovníci školy, kteří akci dobře připravili a to včetně veškerého zázemí, což se občas při podobných událostech organizátorům z Cavern City Tours příliš nedaří."

Vrcholem sobotního večera byl koncert Solo Years, pořádaný ve Philharmonic Hall. Show, rozdělenou na čtyři části, skvěle uváděl komik a imitátor Stevie Ricks. Jako první přišli na podium Nube 9, aby zahráli písně  Ringo Starra. V několika skladbách se k nim připojil i skladatel, hudebník a především producent Mark Hudson, člen skupiny Hudson Brothers. Mark spolupracoval např. s Eltonem Johnem, Cher, Jonem Bon Jovi,  Aerosmith, Ozzy Osbournem, Hansons, nebo s Ringem , kterému  produkoval devět jeho alb. Trochu mě mrzí, že jsme neměli možnost vidět tohoto hodně ulítlého  chlapíka v pořadu britské televize X Faktor. Nechci ani domýšlet, co všechno na obrazovce předváděl, stačilo vidět ho tady v jeho zeleném , pruhovaném sáčku a pětibarevnými vousy řádit na podiu( a to nejenom ve Philharmonic Hall, ten chlápek se vnutil všude a všem, a dokonale si užíval přátelskou atmosféru Beatleweeku). Nejvíce se mi ve společném podání Marka a Nube 9 líbila Ringova píseň Never Without You, věnovaná Georgovi.  Pak přišla na řadu tvorba Johna Lennona. A je jen jediný člověk, který tu mohl ten večer zazpívat Johnovy písně: Jay Goeppner, kterého známe z předchozích let jako zpěváka velmi oblíbené  Instant Karmy, přijel tentokrát do Liverpoolu se svou  kapelou BeatleBrothers, kterou ovšem pořadatelé přejmenovali na Karma USA,(zřejmě proto, aby všichni fanoušci Instant Karmy měli jasno). Obrovský prostor koncertní síně Philharmonic Hall dával procítěnému Jayovu zpěvu nový, větší rozměr.  Mind Games, nebo Isolation  v jeho podání přibily diváky doslova do sedadel. Jako host tu vystoupil i Alan White, který seděl za bicími při nahrávání Johnova  alba Imagine.  Navíc se ke kapele přidal i „man with a multicoloured beard“ ( jak ho označil Jay), Mark Hudson.

Paulovu tvorbu představila místní skupina Two Of Us, po nich se na podium vrátili Nube 9, aby završili koncert písněmi George. Velké finále, při kterém všichni účinkující na podiu společně zazpívali My Sweat Lord, patřilo k opravdovému vrcholu večera.

Poté na podium Philharmonic Hall přišel Bill Heckle, hlavní organizátor Beatleweeku, aby do Síně slávy BW uvedl Nube 9. Již dávno si to zasloužili.

 Předchozími laureáty Hall Of Fame  BW byli např. Hal Bruce ( dokonce 2x), The Overtures, Bob Bartey, nebo Clube Big Beatles.

Neděle je dnem Convention Day v hostitelském hotelu Adelphi. Od dopoledne se všichni setkáváme na burze, kde je možno koupit vše s nálepkou Beatles. Po letech, kdy burzu pravidelně navštěvuji, mám však pocit, že se tu nabízí stále to samé. Zaznamenala jsem jedinou novinku: jakási brazilská firma tu prodávala vánoční ozdoby- hlavičky Beatles s typickými červenými čepičkami. Bohužel si ale nebyli moc podobní,  a cena se mi zdála přemrštěná. Nehledě na to, že doma by si mysleli, že jsem se už definitivně zbláznila.  V posledních letech se tu v jedné části hotelu, vyhrazené burze, pravidelně prezentuje americká malířka a hudebnice  Shannon McDonald, jejíž věrné obrazy Beatles zdobí všechny pokoje a interiér nového hotelu A Hard Day´s Night. Podle mého názoru se tu  paní malířka tak trochu předvádí, když stojí před čistým plátnem, v jehož rohu má přišpendlenou fotografii některého z Beatles, kterou bude kopírovat, okusuje konec štětce, a nechává si nalévat čaj od své asistentky, sledována hloučkem zvědavých čumilů. Ale to je věc názoru. 

Od dopoledne v hotelu Adelphi probíhaly tiskovky s Tony Sheridanem, Alanem Whitem, nebo Markem Hudsonem. V jednom ze sálů se také prakticky celý den promítaly filmy s Beatles.Současně se tu konal i literární festival, kde se představili např, Tony Bramwell,jeden z bedňáků Beatles,  nahrávací technik ze studia  Abbey Road Richard Langman, novinář Paul Du Noyer, který psal články do Q a Mojo, a je autorem knihy o Johnovi s názvem We All Shine On,  a v neposlední řadě Johnova sestra  Julia Baird, která tu představila svou novou knihu Imagine This, Growing Up With My Brother John Lennon….

Nedělní odpoledne a večer je už věnován hudbě, která zní ve všech společenských místnostech hotelu. Prostory jsou dostatečně velké, takže se nikde namačkáme, jak jsme zvyklí z Cavernu. Navíc je tu docela dýchatelno, a tak stačí jen nalistovat program a vybrat si ten pravý sál. Ten největší, Ballroom , je místem, kde hrávají ti nejlepší. A tak jsme  tu v průběhu odpoledne, večera a noci mohli vidět  Two Of Us, Tripper,The Tearaways, nebo Clube Big Beatles. Ti přišli letos opět s něčím novým. Před začátkem koncertu rozdali mezi diváky velké archy, na nichž byla dvě písmena : NA. Důvod jsme pochopili, když skupina začala hrát Hey Jude.  Všichni jsme zvedli papíry nad hlavu a společně jsme hulákali nánánánananáná nánanáná Hey Jude! Byla to mimořádná chvíle, stovky rukou nad hlavou, všichni jsme se usmívali …. Skvělý nápad, skvělý zážitek!S postupujícím večerem se na podiu Ballroomu střídala jedna úžasná kapela za druhou. Nechyběla Karma USA se svým koncertem Imagine, kompletně zahraným albem s Alanem Whitem za bicími. Skvělý koncert! Poté, jako poslední, nastoupili naši miláčkové Nube 9. Po několika písních k nim vtrhl na podium (tak jako pokaždé) Mark Hudson . A já bych se vůbec nedivila, kdyby Mark, vzhledem k svým možnostem, vzal kapelu pod svá křídla a trochu jim pomohl s kariérou v LA. Všichni jsou to vynikající hudebníci, zasloužili by si „malou pomoc od přítele…“

Pondělí je dnem Mathew Street festivalu. V Liverpoolu je volný den, centrum je uzavřené pro dopravu, a ulice jsou plné lidí, kteří na šesti venkovních podiích sledují celý den své oblíbené kapely. Bohužel bylo pondělí také nejuplakanějším a nejchladnějším dnem celého Beatleweeku, což se odrazilo i na návštěvnosti. Letos bylo vůbec všeobecně chladněji než jindy, a já se jen divím, že jsme to neodstonali. Na druhou stranu bylo fajn, že spoustu lidí špatné počasí odradilo, a tak v ulicích nebyl takový nával, jako jindy.  Venkovní koncerty končí v pět odpoledne, a pak hurá zpět do Cavernu!

Další den dopoledne jsem se vydala na prohlídku nově otevřeného Museum of Liverpool na nábřeží řeky Mersey. O poničeném pohledu na panorama města jsem se už zmiňovala loni, letos jsem se již se změnou nábřeží smířila. Přibývá tu stále víc nových, moderních staveb, jejichž siluety mají zřejmě připomínat tvary lodí vjíždějících do přístavu. Budova Liver Building, pýcha města, je již téměř zakryta.  Je s podivem, jaký políček svému městu uštědřili jindy konzervativní Angličané….  Museum of Liverpool svým tvarem i stavebním materiálem koresponduje s budovou stojící nedaleko, kde se nachází nové Beatles Story. Před muzeem, stejně tak jako na nábřeží, jsou umístěny tzv. lambanany, zmenšené kopie jednoho ze symbolů města, který stojí nahoře v centru na jednom z náměstí. Superlambanana- jak název napovídá: napůl banán, napůl ovce- vznikla v roce 1988 jako součást výstavy The ArtTraspennine 98 v dílně kontroverzního sochaře Taro Chiezo. Od roku 2008 je po celém Liverpoolu rozmístěno 125 zmenšených lambanan, každá originálně pomalovaná. Přestože Muzeum je již otevřené, takřka polovina vnitřního prostoru ještě není dokončena a teprve čeká na uvedení expozic. V době konání Beatleweeku tu ale bylo možno shlédnout výstavu fotografií Mikea McCartneyho. Jedna část prvního patra byla věnována Beatles. Mohli jsme tu například vidět naprosto dokonalý, věrný model domu tety Mimi na Menlove Avenue s přesným umístěním maličkého nábytku, a dokonce miniaturní kytarky na posteli v Johnově pokoji a plakátku Brigitte Bardot na stěně. Kromě obleků Beatles tu ve vitrině byly k vidění i kalhoty Paula McCartneyho.

V nedalekém Beatles Story právě probíhala výstava fotografií Paula Berriffa Hidden Gallery, kterou známe i z Prahy.

Úterý je posledním dnem festivalu, některé kapely už odjíždějí, a tak organizátoři mnohdy musí improvizovat a přepisovat na poslední chvíli programy. Často hraje jiná kapela, než na kterou jste přišli, ale nikomu to nevadí. Navíc se hudebníci na podiích různě prolínají, takže vlastně ani nevíte, čí je to koncert. Sledovat tuhle velkou rodinu muzikantů, kteří si společně užívají poslední momenty festivalu, mě nikdy nepřestane bavit.  Po skončení programu v Cavern Clubu jsem se ještě s pár členy skupiny Karma přesunula naproti přes ulici do Cavern Pubu, kde do ranních hodin probíhala  Last Night Party s téměř všemi kapelami, které ještě neodjely. Všichni  se tu  loučí, každý se fotí s každým, dává  si drink s každým… ke konci to byl už trochu divoký mejdan.

Ve středu, v náš poslední den v Liverpoolu, byl čas navštívit oblíbená místa, jako Penny Lane, Mendips, dům tety Mimi na Menlove Avenue, Forthlin Road 20, kde bydlel Paul McCartney, nezapomněla jsem ani na svou každoroční návštěvu liverpoolské katedrály.  Trochu mě mrzí, že mi nezbyl čas na návštěvu Madryn Street ve čtvrti Dingle. V této ulici, která má být srovnána se zemí, stojí ( snad ještě stojí) dům, kde žil Ringo Starr. Chtěla jsem si na památku přivézt alespoň kamínek z omítky, nebo kousek cihly…

Ve srovnání s minulým rokem se Beatleweek hodně posunul . Snad kromě jediné kapely : Now Here z Japonska, byli všichni ostatní dobří : The Backties a The Liverpool band  ze Španělska, Det Betales z Norska, nebo místní dívčí kapela The Beatelles, byli i velmi dobří : Clube Big Beatles z Brazílie, Gavin Pring,  The Tearaways ( USA) , Trippper(GB) One After 909 (Holandsko) The Sutcliffes (Kanada) Revolver (Skotsko), až skvělí :Nube 9 ( Argentina), Hal Bruce (Kanada), nováčci The Sheepdogs , úžasní mladí kluci  z Mexika, a samozřejmě Karma USA . Nezaregistrovala jsem žádné větší organizační zmatky.  Skvěle jsem se bavila. Jen bych potřebovala, aby den měl alespoň třicet hodin, abych vše stíhala.

Letošní Beatleweek jsem si opravdu  užila. Jedinou vadou na kráse bylo to, že vůbec poprvé tu se mnou nebylo moje „dvojče“, moje úhlavní kamarádka a spolupachatelka těchto stránek, Macca Postrádala jsem ji nejvíc v Cavernu, kde jsme spolu vždy tancovaly a zpívaly, a  společně jsme žasly , kde se v nás bere tolik energie, že jsme ještě dlouho po půlnoci k neutahání. Vzpomněla jsem si na ni pokaždé, když jsem uslyšela naši písničku Penny Lane. A doufám, že příští rok tu budeme opět spolu!!

                                                                                                                                                                            Karma