Vyhledávání


Kontakt

Beatlemaniaci

E-mail: beatlemaniaci@seznam.cz

Úvodní stránka

O NÁS

14.05.2010 23:38

Beatleweek 2010

20.09.2010 13:25

Uteklo to jako voda, byl tu srpen, a už jsme se zase chystaly na Beatleweek. Letos se nás sešlo méně, než v předchozích letech, ale to nám nebránilo v odhodlání opravdu si užít týden v Liverpoolu.
Na letišti v Manchesteru si nás osm muselo počkat na zpožděný autobus, který nás všechny nakonec odvezl do Mekky všech beatlemaniaků. Na autobusovém nádraží v Liverpoolu jsme se rozloučily s ostatními, kteří byli ubytovaní jinde. Bylo kolem 23 hod, když jsme dorazily do našeho hotelu. Ale touto dobou to v městě Beatles žije nejvíc, a proto jsme ani nevybalovaly, a přímou cestou pospíchaly do Cavern Clubu. A dobře jsme udělaly. Stihly jsme ještě závěr koncertu Clube Big Beatles z Brazílie, a od půlnoci tu vystupovali argentinští Nube 9. Náš letošní Beatleweek jsme tedy zahájily naprostou špičkou.


V pátek ráno jsme se probudily do krásného, slunečného dne. Alespoň to tak vypadalo za oknem. Venku ale foukal nepříjemný, studený vítr, který nás doprovázel prakticky po celou dobu našeho pobytu. Naše holčičí parta se dohodla, že bychom mohly navštívit další zajímavé místo, kde jsme ještě nebyly- Southport. Vláček ze St. James Station nás za půl hodiny dovezl na pobřeží. Southport je velmi příjemné místo, s úpravnými ulicemi plnými laviček, venkovních restaurací, a nádherné květinové výzdoby. Nedaleko mola se nachází zábavní park s kolotoči a dalšími atrakcemi. Jeho součástí byla i herna, kde jsme- trochu šokovaně-sledovaly děti(!), které s kelímky plnými mincí přebíhaly od jednoho hracího automatu k druhému. Nu, co se v mládí naučíš…. Přímo z pláže vybíhalo daleko do moře vyhlídkové molo. Bylo tak dlouhé, že po něm návštěvníky na jeho konec kyvadlově vozila tramvaj. My jsme se ale prošly a užívaly si hezký výhled na moře. Jediným minusem byl opravdu silný vítr. Musely jsme obdivovat otužilé Angličany, kteří tu na vyhlídce stáli v šortkách a tričku. V Southportu jsme strávily prakticky celý den. Po návratu do hotelu, horké sprše a sklenici grogu jsme se trochu prohřály, a tak jsme se dohodly, že by byla škoda nevyužít naši jízdenku, kterou jsme si zakoupily ráno. Stála sice 4 libry, ale platila bez omezení po dobu 24 hodin na veškerou dopravu v Liverpoolu, tj. autobusy i vláček. A tak jsme opět na St.James Station nasedly do vláčku, tentokrát směrem na New Brighton. Naše návštěva Liverpoolu by nebyla kompletní bez výletu k majáku. Pokud se příští rok chystáte na Beatleweek, určitě si půl dne rezervujte pro tohle místo. V době konání festivalu, tj. koncem srpna, tu bývá právě odliv, a moře ustupuje hodně daleko. Na široké pískové pláži tu tak mohou pobíhat děti a sbírat mušle, majitelé psů tu mohou nechat volně prohánět své miláčky, rodiny si v závětří dělají pikniky. Z celého místa vyzařuje klid a pohoda. Pokaždé se tu cítím velmi dobře. Letos se bohužel přidal všudypřítomný vítr, který nás z pláže vyhnal dřív, než bychom chtěly. Stejně už byla skoro tma, když jsme odcházely. Vyfoukané, unavené a trochu promrzlé jsme se rozhodly, že radši půjdeme do hotelu, abychom byly plné sil na sobotu, kdy už festival definitivně začíná.
S letošním Beatleweekem nebylo něco v pořádku. Po devíti letech se stalo poprvé, že jsme večer netrávily v Cavern Clubu, ale zůstaly jsme v hotelu.Tak tohle není náš styl! A nebyl to jen můj názor, že letos je všechno nějaké….divné, jiné. V první řadě to bylo opět zvýšené vstupné do Cavernu. V klubu jsme navíc letos zaznamenaly změny, které rozhodně nebyly k lepšímu. Celá levá strana byla zahrazena dřevěným bedněním, čímž bylo znemožněno stát mezi oblouky a sledovat kapely na podiu. Byly tu vytvořeny jakési VIP lounge, kde se sice dalo sedět, ale na podium jste viděli jen obtížně. Dalším překvapením pro nás bylo, že účinkující, kteří nás zajímali, tj. ti kvalitní, jako jsou Nube 9, Hal Bruce, nebo Johnny Silver, vystupovali do soboty pouze na místech, kde se platilo vstupné kolem 10-15 liber. Také se nám zdálo, že letos pořadatelé, zřejmě ve snaze obměnit účinkující kapely, pozvali hodně nových, neznámých interpretů. Ne všichni však dosahovali kvality, kterou by si festival, potažmo jeho diváci, zasloužili.
V pátek se konal také koncert k příležitosti výročí klubu Casbah. Na této akci jsme nebyly, ale kamarádi Petr Studihrad a Jarda Stříbrný si ji nenechali ujít. Poprosila jsem tedy Petra, zda by nám nemohl pár slovy přiblížit atmosféru koncertu:
Casbah Party
Letos připravil Cavern City Tours další netradiční akci, tentokrát k 50. výročí jména kapely. Po loňském Jaccaranda a Blue Angel Party, letos organizátoři sáhli po dalším historickém místu, spojeném s brouky. Casbah Coffee Club, kam v roce 1960 přišli The Silver Bealtles za Petem Bestem, aby mu nabídli post bubeníka a odkud již jako The Beatles odjeli na své první turné do Hamburku, patří dodnes rodině Bestů. Vzhledem k dosti značné vzdálenosti od centra, byl připraven před hotelem Adelphi červený doubledecker, který nás dovezl do ulice Haymen‘s Green ve čtvrti West Derby. Tady se v jedné ze zahrad nachází, sice poněkud omšelá, ale docela romantická viktoriánská vila. Na zahradě za vilou byl postaven otevřený stan, ve kterém se střídaly kapely a jednotliví muzikanti. Nádherný slunečný den jen podpořil úžasnou atmosféru při poslechu naší milované hudby. Souběžně s touto zahradní party, se další vystoupení konala i uvnitř domu. Trochu stísněné sklepní prostory, které dýchají historií, nás skutečně přenesly o 50 let zpátky. Na stěnách v jedné z místností jsou dobové fotografie a dokumenty, v chodbách a výklencích je možné zahlédnout původní malby od Johna, Cynthie a Stuarta Sutcliffa, v zadní místnosti pak „podium“, kde se hrálo. Pokud měl někdo pocit, že v Cavernu to byla sauna, pak nepoznal peklo Casbahu. I přes střídavou kvalitu vystupujících kapel, byl prostor s podiem neustále našlapán „tělo na tělo“ a mnohdy byl problém v průběhu vystoupení vyjít ven na čerstvý vzduch. To jsme ještě netušili, že může být ještě hůř. Druhý den večer jsme se do Casbah vrátili ještě jednou, tentokrát na akci pořádanou Mersey Cats. Hrálo se jen uvnitř a úroveň kapel byla nastavena poněkud výše. Zlatým hřebem večera byl Pete Best osobně, se svým bandem. Dostat se dovnitř na toto poslední vystoupení, bylo ovšem nad naše síly. Znamenalo by to zůstat tam nepřetržitě po dobu obou předchozích vystoupení, protože jakmile někdo odešel na vzduch, jeho místo okamžitě zaujal minimálně jeden „čekatel“ a jak se dovnitř dostali muzikanti i s nástroji, jsem dodnes nepochopil. Ještě, že jsme Peta Besta viděli v Praze a nemuseli jsme litovat.

 

V sobotu dopoledne jsme se tak trochu vnutily Petrovi s Jardou, kteří se jeli podívat do čtvrti Aighburth .Tady se nachází Woodlands Rd., jedno z míst, která jsme mohli vidět ve filmu Accross The Universe. Ve filmu romanticky vyhlížející ulička nás ale trochu zklamala. Zřejmě z důvodu nájezdů fanoušků byla přehrazena bytelnou bránou, navíc před každým domkem stála fialová popelnice. Romantika byla tatam. Odtud to bylo coby kamenem dohodil na adresu Aigburgh Road 37. V tomto domě nedaleko Sefton Parku žil Start Sutcliffe se svou rodinou. Od roku 1990 je tu zřízen hotel. Chvilku jsme tu poseděli u sklenice Guinnesse a šálku kávy, prohlédli si interiér hotelu, a tak trochu litovali, že je situován tak daleko od centra. Jistě by bylo zajímavé spát pod střechou jednoho z Beatles. Dále naše kroky směřovaly do prostor liverpoolské univerzity, kde se nacházela expozice fotografií Astrid Kirchherr . Mohli jsme tu mimo jiné vidět její známé fotografie Stuarta a Beatles z Hamburku, fotky pořízené při natáčení Perného dne, anebo pár obrázků z dovolené strávené s Paulem a Georgem. Ve vitrinách bylo i několik kousků soukromé korespondence mezi Astrid a Beatles.


Sobotní večer byl ale především věnován hlavní akci letošního Beatleweeku, a tou byl koncert Peace, Love And Understanding ,pořádaný v liverpoolské katedrále. Cena vstupenek se pohybovala mezi 20-30 librami. Koncertu jsem se, bohužel, z finančních důvodů nezúčastnila, což mě doteď velmi mrzí. Názory přímých účastníků se velmi lišily, a pohybují se ve spektru od : „hrozné, nudné, zdlouhavé“, přes : „no, docela to šlo, ale za ty prachy…“, až po: „úžasné!“ Z tohoto důvodu bych tu bývala ráda byla a udělala si vlastní názor. Musím ale říci, že převažovaly negativní ohlasy. Především byl prý koncert příliš dlouhý, trval téměř 4 hodiny. Začal v 19 hodin, kdy zvony na katedrále zahrály motiv Accross The Universe a Let It Be. My, sociálové, jsme stáli před hotelem a snažili se zachytit alespoň tento úvod koncertu. Ve zcela zaplněné katedrále se sešlo několik tisíc lidí, kteří nejprve vyslechli slova reverenda Jamese Jonese, liverpoolského biskupa. Poté vystoupili hudebníci ze všech kontinentů, aby tu potvrdili význam slov Mír, Láska a Porozumění. Mimo jiné tu zahráli Jon Keats, Marcus Cahill, Hal Bruce, skupina Pepperland se svým blokem písní( údajně jediní, kdo nezpívali falešně), Nube 9, a spousta dalších, většinou místních umělců. Hudba byla prokládána mluveným slovem, vystoupila zde i sestra Johna Lennona Julia Baird se svým poselstvím.
Další vadou na kráse této akce byla paradoxně velikost katedrály. Hlavní podium bylo umístěno před centrálním oltářem, a pro diváky sedící vzadu bylo zcela nemožné něco vidět, přestože ve střední části katedrály byly instalovány velkoplošné obrazovky. Velmi překvapivé také bylo, že tu byl podáván alkohol. Mnozí z diváků se tak v průběhu čtyř hodin trvání koncertu dost„upravili“. Přestože anglikánská církev je údajně v těchto ohledech velmi liberální, zdá se mi přítomnost alkoholu v katedrále do nebe volající.
My jsme ale místo toho strávily večer v Cavernu. Při našem příchodu tu právě hráli BeApple z Holandska, a byli opravdu dobří! Po nich na podium Cavernu přicupitaly čtyři drobné Japonky, skupina Chelsea. To, co postrádaly po hudební stránce, bezpečně nahradily svou bezprostředností. Byly opravdu roztomilé, stále se usmívaly a zpívaly s opravdovým nadšením. Po nich následovala britská skupina The Beatbrothers, skládající se ze členů jedné rodiny- otec Shaun Gillespie a jeho dva synové, kteří v kapele začali hrát, když jim bylo jedenáct a devět let. Budeník Eddy Gillespie byl tak nejmladším bubeníkem Beatleweeku vůbec. Jeho bratr Phil hraje na kytaru a zpívá s dechberoucím nasazením. Jejich hudba je pro mě osobně příliš „divoká“ přesto musím uznat, že tato kapela je výjimečná. Rodinou trojici doplňuje kytarista AndyCope.


Přišla neděle a s ní Convention Day-celý den v hotelu Adelphi. Dopoledne jsme strávili na tradiční burze, kde je možno koupit opravdu všechno, co má cokoliv společného s Beatles. A ve smyslu názvu dne jsme se tu potkávali se starými známými z různých koutů světa, kteří se sem, stejně jako my, každý rok vracejí.Tak tohle mám na Beatleweeku nejraději. V neděli jsem konečně pookřála, a jakoby pro mě festival teprve začal. Zúčastnily jsme se i světové premiéry dokumentu Come Together, který byl natáčen v Liverpoolu v průběhu Beatleweeků . Ve filmu jsme mohli vidět bezpočet kapel, které se vystřídaly na podiích festivalu v předchozích třech letech. Hudebníci se tu vyznávali ze své lásky k hudbě Beatles. Na plátně se střídaly skupiny, z nichž některé letos chyběly. Jednou z nich byla i naše nejoblíbenější Instant Karma z Chicaga, kterou jsme tu velmi postrádaly. Letos v květnu náhle zemřel její kytarista Mark Eskin, a skupina vystupuje s jeho náhradníkem již jen velmi sporadicky. A tak jsme na Marka a ostatní mohly zavzpomínat díky dokumentu, který si budeme moci koupit na DVD příští rok. Nedělní odpoledne už pak bylo věnováno hudbě. Jako obvykle, koncerty, které by nás zajímaly, se velmi často programově překrývaly, a tak jsme několikrát stály před rozhodnutím, kam jít. Co jsme si ale nenechaly ujít, byla vystoupení Nube 9 , Johnnyho Silvera a Marcuse Cahilla, který vystoupil společně se španělskými Los Escarabajos.


Pondělí je již tradičně dnem Mathew Street Festivalu. Od rána krásně svítilo slunce a utišil se vítr. Na šesti venkovních podiích se od jedenácté do sedmnácté hodiny střídaly kapely z celého světa. Není mnoho skupin, jimž by pořadatelé v historii festivalu umožnili zahrát dvouhodinové koncerty. Výjimku udělali v případě brazilských Clube Big Beatles, kteří zahráli kompletní White Album, a po nich Nube 9, jež vystoupili, píseň po písni, s Let It Be a Abbey Road. Oba dvojkoncerty měly obrovský ohlas.
Ale tím den ještě nekončil. Odpoledne jsme si odskočily do Cavern Pubu na vystoupení našeho oblíbence Hala Bruce. Jeho jméno je zárukou kvality, a tak je na jeho koncertech pokaždé plno. Hal se mi soukromě svěřil, jak se každému u nich doma líbí náš fanzin, který jsem mu loni v Liverpoolu předala. Děkujeme, Hale! Večer jsme strávily v Cavern Clubu, kde jsme se konečně potkaly s ostatními klubáky. Byl to večer plný dobré zábavy s přáteli a velmi kvalitní hudby. Ať už to byla známá jména, jako Johnny Silver z Německa, Back From The USSR z Ruska, nebo BeApple z Holandska, anebo ta nová, jako The Urban Crow z Finska, Blue Beetles z Brazile, místní Pepperhearts, nebo Semolina Pilchard z Itálie, ti všichni se nám líbili. Zvláště ti posledně jmenovaní. Skupina Semolina Pilchard , která vznikla teprve loni, mě nadchla! Opravdu talentovaní hudebníci, v jejichž středu stojí zpěvačka Teresa Rotondo se svým nádherně zabarveným hlasem. Doufám, že je pořadatelé festivalu pozvou k účinkování i příští rok.


A bylo tu úterý, poslední den festivalu. Slunečné počasí vydrželo, na nebi ani mráčku. To byl den jako stvořený k tomu, abychom se povozily na Liverpool Wheel. Tato atrakce, ne nepodobná londýnskému London Eye, se nachází přímo v Albertových docích. Původně byla instalovaná na střeše nově zbudovaného obchodního centra John Lewis, ale letos v zimě došlo k jejímu pádu a k následnému přestěhování na bezpečnější místo. Pohled na Liverpool z nejvyššího bodu kola byl úchvatný!! Fotily jsme ostošest, a rozkývaly jsme kabinu, když jsme se nakláněly nalevo, napravo, v touze zachytit co nejlepší záběr. Odpoledne jsme věnovaly posledním koncertům. A byli to opět naši oblíbenci Nube 9 a Hal Bruce. Večer jsme, samozřejmě, strávily v Cavernu. Tady hrál opět Hal Bruce, po něm další stálice Beatleweeku , kalifornští The Tearaways, k nimž se neočekávaně přidal na jevišti Joey Molland, člen slavných Badfinger. Snad všichni v obecenstvu měli nad hlavou kameru, fotoaparát, či mobil. Tohle bylo nečekané a příjemné překvapení. Po ostřílených rockerech přišla na podium Cavernu „new generation“-místní The Dockers . Klučíci, jimž na bradě teprve začaly rašit první vousy. Přesto dali poznat, že se v nich skrývá docela dobrý potenciál pro budoucnosti. Kdoví, třeba to budou příští The Tearaways? Potom přišlo na řadu duo Marcelo Carrato a Gleison Tulio. Zvláštní kombinace kytary a bicích. Gleison Tulio je unikátní kytarista. Však hraje již od svých osmi let. Jeho styl bývá přirovnáván ke hře Jimiho Hendrixe, či Marka Knopflera. Koktejl kytary, bicích a Gleisonova naléhavého, zastřeného hlasu uchvátily celý Cavern .


Středa byla naším předposledním dnem v Liverpoolu. Rozhodly jsme se věnovat ho naší každoroční obchůzce Beatles pamětihodností. Začaly jsme u Paulova domu na Forthlin Road, od něj jsme došly zkratkou přes golfové hřiště( stejnou, kterou si kdysi zkracoval cestu ke kamarádovi Paul) na Menlove Avenue k Mendipsu, kde žil John u tety Mimi. Odtud je to jen pár kroků ke Strawberry Field, pak kousek cestou do kopce, do prava , a byly jsme u kostela St.Peter Church, místa prvního setkání Paula a Johna před 51 lety. Rády bychom se bývaly opět sešly s Davem Petersem, správcem zdejší farnosti, ale byl, bohužel, zaneprázdněný. Tak snad za rok…Autobus nás odvezl na Penny Lane, kde jsme poobědvaly ve zdejším Wine Baru. I to se už pro nás stalo každoroční tradicí. Odtud autobusem do centra, ke katedrále. Nikdo by už nepoznal, že před třemi dny se tu konala tak obrovská akce. Připomínaly ji pouze koláže čtyř členů Beatles, stojící na podstavcích uprostřed hlavní lodě, v prostoru pod nejvyšší částí katedrály. Právě na tomto místě se pokaždé zastavím a zvednu hlavu vzhůru, do věže. Vždy si tady uvědomím, jak jsou naše starosti často nicotné a zbytečné . Mohutnost této stavby mě pokaždé ohromí a já, bezvěrec, tu cítím velkou pokoru..…
Přímo ve stínu anglikánské katedrály vede Gambier Terrace. V čísle 5 byl studentský byt, který obýval John se Stuartem Sutcliffem. Od něj vedla cesta k Umělecké škole, kde studoval John a k s ní sousedícímu Liverpoolskému institutu LIPA, který navštěvovali Paul a George. Cestou kolem katolické katedrály nelze minout Mount Pleasant 64, místo svatby Cynthie a Johna. Ulice se stáčí dolů přímo k hotelu Adelphi. Tady už končilo vzpomínání a byl čas vrátit se do přítomnosti. Od hotelu odjíždělo jedno taxi za druhým, a odváželo festivalové hosty na vlak, autobus, či letadlo.
Beatleweek skončil. Co říci? Letos bylo ve vzduchu cosi neidentifikovatelného, co způsobilo, že jsme si festival neužily tak, jako jindy.…Byly jsme tu už tolikrát, že se nám Liverpool okoukal? Ne!!! Bylo to tím, že nepřijely některé kapely, které jsme si oblíbily? Možná….Místo nich ale přijeli jiní, které máme rády. Nube 9 byli jasnými hvězdami festivalu. Úžasní hudebníci, sympatičtí, přátelští. Johnny Silver- milý a příjemný chlapík, skvělý zpěvák a kytarista. Hal Bruce-neúnavný, vždy ochotný zastavit se a prohodit pár slov s fanoušky, bezkonkurenční hráč na kytaru. The Beatbrothers, rodinná kapela s nenapodobitelným charismatem. Clube Big Beatles-již po sedmnácté na festivalu a stále s novými nápady. The Tearaways, vždy plni energie….Marcus Cahill, který momentálně žije v Liverpoolu a v posledním roce vystupoval prakticky každý večer v Cavernu . A několik nových, kteří snad přijedou i příště….
Možná bylo jedním z důvodů naší rozladěnosti i to, že Cavern City Tours, hlavní organizátor, pojal letošní festival příliš komerčně. Když spočítám, kolik bychom zaplatily, kdybychom se zúčastnily všech placených akcí (a několika jsme se zúčastnily), vychází mi neuvěřitelná částka 230liber jen za vstupné!!
Tak nevím.
Takže mi zbývá jen zvolat: „Beatleweek 2010 je mrtev! Ať žije Beatleweek 2011!!! 

Karma
 


Tvorba www stránek zdarma Webnode