Beatleweek 2009

Tak dnes to máme za 334 dní do příštího Beatleweeku. To číslo se zdá být naprosto příšerné, ale podle naší zkušenosti stačí, když se přehoupnou Vánoce. Pak už začínáme rezervovat letenky a hotel, plánujeme, co vezmeme s sebou, a kam se podíváme tentokrát. I když příští rok pojedeme do Liverpoolu po deváté, stále ještě je tu spousta míst, která stojí za vidění, a kde jsme nebyly.
Ale zatím vzpomínáme na letošní Beatleweek. Jsou to asi tři týdny, co jsme se vrátily. V den, kdy jsme se my čtyři- Marta, Růženka, Jana a Míša- zase sešly na letišti Ruzyně, už byly zapomenuty problémy, které od dubna provázely rezervace našich letenek. ČSA nám tolikrát změnila termín odletu, takže jsme už ani nedoufaly, že vůbec poletíme. No ale teď jsme tu byly, čekaly na odbavení a věřily, že tentokrát se vejdeme do požadovaného váhového limitu pro zavazadla. Vše dobře dopadlo, letadlo se vzneslo a my měly před sebou událost, na kterou jsme se těšily celý rok- Beatleweek 09!

Den první: pondělí 24.srpna
Na manchesterské letiště jsme přiletěly v neděli kolem 22 hod. Po odbavení a vyzvednutí zavazadel jsme zjišťovaly, zda je pro nás časově výhodnější dopravit se do Liverpoolu autobusem či vlakem. Obojí odjíždí přímo z letiště. Zvítězil autobus. Za stálého drkotání zubů ( nechápu proč, ale klimatizace v autobusu byla nastavena na minusové hodnoty) jsme po půlnoci dojely do Mekky všech Beatlemaniaků. Kolem jedné hodiny už jsme byly ubytované. Každoročně bydlíme v hotelu Formule 1 poblíž Albertových doků. Po letošní zkušenosti jsme se ale rozhodly, že příští rok se ubytujeme jinde. Cena za ubytování tu rok od roku narůstá, zatímco kvalita služeb stále klesá. Pravděpodobně příště zvolíme hotel Jurys Inn v Albertových docích. Cena je tu sice trochu vyšší než ve Formuli 1, ale podle zkušeností našich přátel, kteří tu byli letos ubytovaní, je jeho standard na zcela jiné úrovni. Snad už si to po tolika letech trochu zasloužíme…
V pondělí ráno naše první kroky vedly samozřejmě na Mathew Street. Ulice byla vylidněná, vždyť první účastníci festivalu přijíždějí nejdříve ve čtvrtek. My se letos rozhodly, že přijedeme o pár dní dříve, abychom měly čas na to, co v průběhu Beatleweeku nestíháme.(Je to neuvěřitelné, ale stejně jsme vše nestihly.) Sešly jsme po schodech do Cavern Clubu, kde na nás čekalo překvapení: Cavern byl nově upraven, na stěnách visí zarámované portréty osobností, které tu vystupovaly: Queen, The Who, Paul McCartney, Eric Clapton a spousta dalších…Stěnu vedle baru směrem k druhému podiu Cavern back zdobí plastiky naší milované čtyřky. Využily jsme okolnosti, že Cavern byl úplně prázdný a udělaly jsme spoustu fotografií. Za pár dní už by to nebylo možné. Teď tu bylo i docela snesitelné klima.
Už ani nevím, kdo nám poradil, abychom si zakoupily tzv. Liverpool Visitor Card. V ceně 25 liber /3 dny je obsažena volná jízdenka na autobus ( jak jsme ale později zjistily-pouze určitý typ autobusu, který jsme zrovna moc nevyužily), vstup do Beatles Story, na věž Liverpoolské katedrály, do muzea FC Liverpool a jízdenky na Mersey Ferries River Explorer a City Explorer Sight- seeing bus. S kartou v ruce jsme vyrazily na Mersey Ferry. Pondělí nás nepřivítalo právě příznivým počasím. Na řece to opravdu foukalo a chvílemi i pršelo. Přesto je pohled z řeky na město úchvatný, pokud si ale odmyslíme moderní stavby na nábřeží, které zcela změnily panorama Liverpoolu. Stále si na to nemohu zvyknout….ještě že Anglikánská katedrála je tak obrovská, že ji nic nemůže zakrýt. Já osobně nejvíc miluju pohled na katedrálu vykukující za Albertovými doky.
Po skončení okružní plavby jsme se šly podívat do nově otevřeného Beatles Story na Pier Headu. Jsou tu opravdu dobře připraveni na uspokojení potřeb každého fanouška Beatles. Můžete tu koupit stejný sortiment jako v Fab4 shopu v Albertových docích- od knížek přes maličkosti, jako tužky, magnety, přívěsky na klíče, budíky apod, po tašky, trička, pyžama, kravaty a ponožky…prostě vše se znakem Beatles.
V době naší návštěvy tu probíhala výstava White Feather-The Spirit of John Lennon, kterou tu na jaře slavnostně otvírali Cynthia a Julian Lennonovi. K vidění tu bylo spousta fotografií, osobních dopisů a textů písniček, psaných Johnem, jeho pláštěnka, kterou si s ostatními Beatles koupil při turné v Indonezii a které pak měli na sobě ve filmu Help!, vyšívaný afghánský kabát, motorka, na které vozil malého Juliana, originální rukopis Hey Jude od Paula…a spousta dalších zajímavostí.
Na „vzpomínkový strom“ jsme připevnily své vzkazy Johnoví.
Večer jsme si šly na chvilku sednout do Jacarandy a ochutnat tu naše první letošní liverpoolské pivo. Až začne festival, už se sem nedostaneme, protože každý večer trávíme v Cavernu . Dlouho jsme neponocovaly, abychom byly fit na další den.

Den druhý: úterý 25.srpna
Tento den jsme měly v plánu zavítat znovu do čtvrti Kensington. Tato část Liverpoolu nepatří k nejhonosnějším, přirovnala bych ji k Ringovu Dinglu. Uprostřed napůl rozbitých, špinavých a nikterak udržovaných domů se tu najednou vyloupne ohraničená oáza úpravných domků, Beatles streets. Tak tady bych opravdu chtěla bydlet! Jak se vám líbí adresa Paul McCartney Way, John Lennon Drive, George Harrison Close nebo Ringo Starr Drive? Místní obyvatelé jsou evidentně zvyklí na nájezdy fanoušků. Všichni se na nás usmívali, jedna paní nám dokonce sama nabídla, že nás vyfotí, a zároveň nás upozorňovala na další cedulky. Někdo má na svém domku tabulku s nápisem Imagine, jinde můžeme vidět Cavern, Strawberry Fields. Je až neuvěřitelné, že hned za zdí jste v tvrdé realitě. Je jen náhoda, že pár bloků odtud je Sutcliffe Street, stará liverpoolská ulice, která nemá nic společného s nověji postavenými Beatles Streets.
Po návratu zpět do centra jsme nastoupily do vyhlídkového patrového autobusu City Explorer, abychom si prohlédly nejdůležitější liverpoolské pamětihodnosti. Pro nás to však nebylo nic nového, vše už máme dávno prošlé a každoročně se na ta samá místa vracíme. Ale možnost projet se tímto autobusem se nabízela v rámci naší Visitor Card, tak proč to nevyužít? Nutno podotknout, že karta je validní po dobu tří dnů od aktivace. Naši kartu ale celý čas nikdo nezaktivoval, vždy stačilo ji jen ukázat. Teoreticky bychom ji tedy mohly použít i příští rok?
Průvodkyní nám byla velmi sympatická, usměvavá blondýnka se zpěvavým hlasem. Jediné co nám trochu kazilo zážitek, byla zima a déšť. Letos se počasí moc nepředvedlo, a většinu našeho pobytu v Liverpoolu bylo zataženo, chladno a déšť.
Po návratu z vyhlídkové trasy jsme měly ještě čas, a tak jsme nasedly na autobus a dojely do Dingle. Ze zastávky jsme procházkou došly až k oběma adresám, na kterých bydlel Ringo: Madryn Street a Admiral Grove. Na té první bydlel po svém narození asi do 6 let a pak se se svou maminkou a otčímem přestěhovali přes ulici do většího a lepšího domku. Madryn Street je dnes prázdná, domy mají zatlučená okna a nikdo tu nebydlí. Radnice plánuje srovnat tuto část Dinglu se zemí a postavit tu nové domy, proti čemuž silně protestují fanoušci. Dostal se nám do ruky i leták oznamující protestní shromáždění proti demolici.
Postály jsme před domem v Admiral Grove 10 a pak jsme na chvíli poseděly v nově otevřeném Empress baru na rohu ulice, jehož fotografii Ringo použil na obalu své první sólové desky Sentimental Journey.
Na zpáteční cestě autobusem nás vezla svérázná řidička, která si s námi povídala ještě předtím, než jsme vyjely. Paní řidička zřejmě pocházela z této čtvrti, protože neustále zastavovala mimo stanici, aby si popovídala tu s paní, která nesla nákup, tu s hospodyňkou umývající okna svého domku, tu s copatou holčičkou. Musím říct, že liverpoolčané, nebo jak oni sami říkají- liddipuldliáni - jsou ohromně vstřícní, přátelští a milí. Všichni se na nás stále usmívali, povídali si s námi, nabízeli pomoc, ačkoliv jsme je sami nepožádaly (např. když jsme se někdy ztratily a asi jsme se na ulici tvářily příliš bezradně, hned se k nám přitočil někdo s dotazem, jestli potřebujeme pomoc). Autobus nás provezl také zadní částí Albertových doků, kde je úžasné rezidenční bydlení za jistě úžasné ceny.

Den třetí : středa 26.srpna
Ve středu dopoledne jsme navštívily Beatles Story v Albertových docích. Stávající výstava byla rozšířena o další expozice. Každému z Beatles tu byl věnován jeden ze čtyř kruhových objektů. Uvnitř každého z nich jsme si mohli na fotografiích, ve vitrínách a na obrazovkách prohlédnout průřez životem a tvorbou jednotlivých členů skupiny.
Na mě pokaždé hodně zapůsobí část expozice věnovaná Johnovi - This Is Not Here…je tu jeho bílé piano, na něm Johnova fotografie a jeho lennonky, v rohu opřená kytara…stojíte tu a cítíte, že místnost je plná emocí lidí, kteří tu stáli před vámi a vzpomínali na Johna.
Růženka se vyřádila v nově otevřené části expozice, věnované spíše mladším návštěvníkům. Nejprve si zahrála na klavír, jehož klávesy svítily na podlaze. Když jste na ně stoupli, vydávaly tón.Mohli jste si vybrat písničku- u Růženky zvítězila A Hard day´s Night. Pak tu chvilku honila jakési barevné příšerky a snažila se je zadupat do země. Protože jsme se u toho hodně nasmály, přilákal hluk další návštěvníky, kteří si to chtěli také zkusit. Přesunuly jsme se do další místnosti, určené nejmladším Beatlemaniakům. Přesto jsme s úsměvem přistoupily na hru a vybarvily si omalovánky s tváří Paula.
Přímo z Beatles Story vejdete do Fab 4Shopu. Tady jsme nakoupily pár suvenýrů a spěchaly do hotelu na rychlý oběd.
Odpoledne jsme měly v plánu dojet do čtvrti Anfield a prohlédnout si stadion FC Liverpool. Na tomto stadionu se v loňském roce konal Paulův koncert při příležitosti vyhlášení Liverpoolu Evropským městem kultury. Bohužel začalo hodně pršet. Přímo z autobusu jsme rychle pospíchaly schovat se v Muzeu FC Liverpool, umístěného přímo v objektu stadionu. Společně s námi tam právě přijela výprava asi desetiletých klučinů, kteří vyjeveně pobíhali mezi vitrínami a nadšeně si fotili každý pohár, dres či fotografii členů tohoto fotbalového klubu za celou dobu jeho trvání. A já se musela při pohledu na ně pobaveně usmát: my jsme se dopoledne v Beatles Story chovaly úplně stejně.
Dmuly jsme se pýchou při pohledu na obrovské fotografie Vladimíra Šmicera nebo Milana Baroše, kteří jsou tu stále uctíváni jako hvězdy.
Nedaleko stadionu leží Sunbury Road, ve které se nachází dům, v němž bydleli McCartneyovi těsně po narození Paula. Přes vytrvalý déšť nám to nedalo a šly jsme si dům vyfotit. A pak už jsme pospíchaly na autobus do centra, protože v půl páté vyjížděla naše Yellow Duckmarine. Určitě si tuto atrakci nenechte při vaší návštěvě Liverpoolu ujít. Tyto obojživelníky byly původně součástí britské armády a účastnily se invaze na Sicilii v roce 1943 a bojů v Normandii. Z arzenálu britské armády byly vyřazeny v roce 1974. V roce 2001 byly opraveny a změnily armádní barvu na žlutou. V současné době má společnost The Yellow Boat Cruise k dispozici čtyři stroje, které střídavě brázdí ulice Liverpoolu a vodu řeky Mersey v Albertových docích.
Vstupenky jsme si musely koupit den předem, takový je zájem! Obojživelná Žlutá ponorka zahajuje svou jízdu v Albertových docích, pokračuje k Pier Headu, objede nábřeží a Liver Buildings, pak projede centrum kolem hotelu A Hard Day´s Night a Mathew Street směrem k nádraží Lime Street. Pak si to namíří nahoru ke katolické katedrále a od ní zatočí doprava na Hope Street, kolem Art College a LIPA projede kolem monumentální anglikánské katedrály a pak směrem dolů zpět do doků. Zde začíná zlatý hřeb projížďky- vjede do vody, a tady pokračuje druhá část atrakce. Náš průvodce byl opravdový šprýmař. Ve chvíli, kdy Duckmarine vjela do vody a změnila se v loď, zaječel a v ruce se mu plácala velká ryba, která se „jako“ dostala dovnitř kabiny. A aby zážitek byl dokonalý, ještě nás všechny zmáčel vodou ze stříkací piostole. Moc jsme se nasmáli. Pohled na Albertovy doky z vody je nádherný. Já mám pro toto místo slabost a proto jsem si vše užila dvojnásob. Projeli jsme i místa, kam jsme se nikdy nedostaly. Celá projížďka trvala kolem tři čtvrtě hodiny a my jsme byly rády, že jsme ji konečně absolvovaly. Každý rok nám tak nějak nevyšel čas….
Večer už v Cavern Clubu začínaly koncerty prvních muzikantů, kteří s předstihem dorazili do Liverpoolu. První letošní koncert, který jsme viděly, patřil brazilskému duu Marcelo Carrato a Gleison Tulio. Byl to trochu překvapující úvod Beatleweeku. Zvláštní kombinace bicích a elektrické kytary. Zajímavostí bylo, že Marcelo bušil převážně do speciální bedny, na které seděl, a rytmicky doprovázel Gleisona Tulia, který kouzlil své kytarové kompozice, ne nepodobné hře Jimmyho Hendrixe. Módní kulich, který mělo letos na hlavě více muzikantů, se mu ale v Cavernu nevyplatil…během pár minut byl zmáčený potem. Po pravdě mě jejich první koncert moc nenadchl. Ale při další příležitosti jsem musela svůj názor trochu poopravit. Nebylo to až tak moje gusto, ale přesto jejich produkce měla něco do sebe. A já se přistihla, že se pohybuji do rytmu, aniž bych si to uvědomovala.
The Kavanaghs z Argentiny byli výborní! Mladí kluci si svůj první liverpoolský koncert užívali a svou radost přenesli i na diváky. Atmosféra v Cavernu byla od prvního večera úžasná. Ještě nebylo plno, seděly jsme u stolů, pily pivo a poslouchaly hudbu. Když přišel na podium Marcus Cahill z Austrálie, byly jsme na nohou. Pamatujeme si ho z předcházejících ročníků a vždy se nám líbil. Jeho podoba s Johnem je až zarážející - i jeho hlas zní jako Johnův. I Julia Baird- Johnova sestra- se o něm vyjádřila velmi pochvalně. Letos jsme byly hodně překvapené a málem jsme ho nepoznaly- ten chlapík musel zhubnout nejméně 30 kg! Doufejme, že jen díky dietě a ne z nějakých závažnějších důvodů.
Marcuse vystřídali The Elliots z USA svou dynamickou show.
Na rozjezd to bylo tedy dost dobré. Nezdržely jsme se ale přes půlnoc, abychom byly čerstvé na zítra, kdy už dorazí další kapely, které nás zajímají.

Den čtvrtý: čtvrtek 27.srpnaHned ráno jsme nasedly do autobusu, který nás odvezl na Menlove Avenue. Odtud jsme zahnuly doleva na Beaconsfield Road a po pár krocích před námi byla ta nejčervenější vrata na světě: Strawberry Fields. Beatleweek by pro nás nebyl kompletní bez návštěvy tohoto poutního místa. Čas nás tlačil, takže jsme tentokrát jen chvilku postály, udělaly pár fotografií ( jako každý rok), a pokračovaly dál nahoru k St.Peter´s Church, místu prvního setkání Paula a Johna. Pan Dave Peters, se kterým se tu každoročně setkáváme, byl bohužel zaneprázdněn, ale našel si čas se s námi alespoň pozdravit. Byly jsme moc rády, že jsme ho viděly. Na jaře se k nám dostaly zprávy, že na tom není zdravotně dobře a měly jsme o něj trochu strach. Odtud jsme se vrátily z druhé strany zpět na Menlove Avenue, k domu, kde žil John se svou tetou Mimi a strýcem Georgem- k Mendipsu. Paulovou zkratkou přes golfové hřiště, kterou jsme našly loni, jsme se pak velmi snadno dostaly až na Forthlin Road, kde stojí dům, kde žili McCartneyovi. Pak už byl jen kousek na Blomfield Road 1. Tady je dům, ve kterém bydlela Johnova matka Julia. John ji tu velmi často navštěvoval, a pravidelným hostem tu byl i Paul. Představovaly jsme si, jak se John s Paulem scházeli na Forthlin Road a pak společně chodívali navštěvovat Julii a Johnovy mladší sestry.
Autobus nás zavezl zpátky do centra a před námi byl dlouho očekávaný koncert našeho oblíbence Jaye Goeppnera. Jeho skupina Instant Karma se letos festivalu neúčastnila, k velkému zklamání nás všech. Jay ale přesto do Liverpoolu přijel, aby si tu zahrál společně se svým dlouholetým přítelem Philem Angottim. Oba byli před více než dvaceti lety dlouhou dobu členy skupiny Beatle Brothers. Pak se jejich muzikantské cesty rozdělily. Jay se stal základním pilířem Instant Karmy, zatímco Phil vystupuje pravidelně na chicagské hudební scéně buď sám, nebo s doprovodem své skupiny. V poslední době ale znovu společně vystupují jako Beatle Bros. Duo. Pořadatelé Beatleweeku navrhli, že by se jejich akustické duo mohlo pojmenovat Blue Jay Way. Protože jsme o tom věděly předem, mohly jsme se připravit. Nechaly jsme si na trička udělat nápis Blue Jay Way, a takto oblečené jsme vyrazily na odpolední koncert do Cavern pubu. Jay nás nadšeně vítal a byl u vytržení z našich triček. Představil nám Phila, velmi sympatického dlouhána, na kterém bylo znát, že má trochu trému. Dokonce po celou dobu koncertu nesundal tmavé brýle. Jay určitě vycítil jeho nervozitu a stále ho podporoval. Bylo vidět, že jsou opravdu dobří přátelé. Bylo nám jasné, že tohle bude něco jiného, než koncerty dynamické Instant Karmy, při kterých Jayovi vždy patří celé podium (pokud mu to dovolí prostor). Philova akustická kytara a jejich příjemné dvouhlasy nás nadchly!!! Po pár písničkách bylo zřejmé, že z Phila opadává nervozita a že se cítí dobře. Jay se odvázal - tak jak jsme u něj zvyklí - s tamburinou a s poskoky. Myslím, že největším utrpením by pro něj bylo stát v klidu na podiu. K němu pohyb prostě patří!!!. Vystoupení skončilo a nacpaný Cavern pub nadšeně aplaudoval. Pro nás tímto koncertem oficiálně začal Beatleweek.
Vyšly jsme před Cavern pub a viděly Jaye, jeho bratra Mikea a Phila, jak stojí u protější zdi a nalepují na něj barevný plakát Blue Jay Way. A hádejte, jak dlouho tam ten plakát vydržel? Když jsme večer odcházely směrem k hotelu, plácal se na zdi, chudák, napůl utržený a pršelo na něj…no já jsem ho prostě musela zachránit, aby neodletěl a lidé po něm nešlapali!
Náš další favorit Hal Bruce nastoupil ve čtyři hodiny. Úvodem se omluvil, že nebude hrát na svou kytaru, na kterou je zvyklý. Ta se ztratila na londýnském letišti a Hal doufal, že se snad ještě najde a dorazí za ním do Liverpoolu. Zatím hrál na kytaru, kterou mu zapůjčila jedna liverpoolská prodejna s hudebními nástroji. Podle jeho gest jsme pochopily, že z ní není úplně nadšen, nicméně byl rád, že má alespoň nějakou. Nevím jak ostatní, ale já nepoznala, že by kytara nebyla kvalitní. Hal Bruce je prostě úžasný a hraje skvěle. Bylo to krásné odpoledne, strávené s těmi, na které jsme se rok těšily!!!S Halem Brucem jsem letos na jaře dělala rozhovor pro náš klubácký časopis Beatlemánie. Musím říct, že to byla pro mě velká čest a radost. Hal spolupracoval jako pravý profesionál. Jeho odpovědi byly zajímavé, a věřím, že i čtenáři se rádi seznámili s tímto neuvěřitelným člověkem. A to i ti, kteří nejezdí do Liverpoolu a tudíž ho neznají. Přivezla jsem Halovi Beatlemanii s naším rozhovorem a jeho reakce byla tak spontánní, že jsem měla pocit, jako bych mu přivezla kdovíjaký dar. Po Halovi nastoupil Marcus. Nebylo právě šťastné dát v programu po sobě dva kytaristy Marcus je samozřejmě skvělý, ale v Halovi má velkého konkurenta. Myslím, že on sám si to uvědomoval a necítil se ve své kůži. My jsme ho přesto po zásluze odměnili nadšeným potleskemPo večeři jsme šly do Cavern clubu, což je během Beatleweeku náš „hlavní stan“.
Večer začal dalším vystoupením Hala Bruce (opět úžasné), po něm znovu (!!)Marcus, následován sympatickými The Sutcliffes z Kanady. Celá kapela, a hlavně jejich zpěvák, to rozbalili na podiu Cavern front ve velkém stylu. Všichni oblečeni v černé kůži byli za pár minut mokří. My ostatní o pár minut později- Cavern už se zaplnil a bylo tu zase tak jako vždy:vedro a vlhko. Nikomu z nás to ale nevadí, to je přece Cavern!!! Po skončení koncertu házeli členové kapely do publika trička a jedno přistálo i na mě. Mám hezkou památku!
Poté se představila argentinská Trioph3nia. Další zpěvák v kulichu vypotil litry tekutin. Na mě byla jejich hudba příliš tvrdá, ale já jsem známá „stará konzerva“ Mým kamarádkám se skupina líbila.Po nich tu byli zase naši miláčci Blue Jay Way. Tak to byla jiná káva! Jay a Phil (tentokrát už bez tmavých brýlí) si zcela podmanili publikum v Cavernu. Jay dokáže svou energií všechny strhnout. Dokonce i Phil už se odvázal. Bylo na něm vidět, že možnost hrát na podium v Cavernu, si opravdu užívá. Tenhle koncert, to bylo něco!!! Na jejich další koncert jsme se, k našemu překvapení, nedostaly. Cavern back byl otevřen pouze pro platící diváky a 10 liber se nám zdálo být vysokou částkou. Jak jsme později zjistily, byla to velká škoda. K Blue Jay Way se na podiu přidali i argentinští Nube 9, kteří hráli před nimi. Jako překvapení večera tu vystoupil i VIP host Beatleweeku Alan White.Tento legendární bubeník skupiny Yes spolupracoval s Johnem Lennonem, vystoupil společně s ním při koncertu v Torontu v roce 1969 a také s ním nahrával album Imagine. Ve studiu se sešel i s George Harrisonem při nahrávání alba All Things Must Pass. Všichni, kdo na koncertu byli, se shodli na tom, že to bylo nezapomenutelné. Škoda!  

Den pátý: pátek 28.srpna
Od rána poprchávalo a foukal velmi nepříjemný vítr. Letošní počasí v Liverpoolu bylo dost nepříznivé. I když občas vykouklo sluníčko, studený vítr nám dával znát, že jsme na severu a navíc v Anglii. A je s podivem, že jsme vydržely být zdravé po celou dobu našeho pobytu. Před odletem jsme se obávaly především nákazy prasečí chřipkou, a některé z nás dokonce váhaly, zda bychom neměly naši cestu letos vynechat. Ale bylo předem jasné, že pokud Festival nezruší sami organizátoři, nemůže tam žádná z nás chybět.
Dopoledne jsme se šly podívat na výstavu George Harrisona, umístěnou , jak jinak v St.George Hall. Hned u vstupu jsme byly upozorněny na zákaz fotografování. A to byla velká škoda, protože vystavené exponáty byly opravdu unikátní. Celá místnost byla provoněná vonnými tyčinkami a na vše dohlížela velmi sympatická paní v sárí. Ve vitrínách jsme mohli vidět spoustu fotografií, plakátů, časopisů, desek, Georgeovy slavné „srdíčkové“ brýle, sádrový odlitek otisku Georgeovy ruky, jeho kytary a sitar, fotografie s autogramy…to všechno za poslechu jeho písní. Bylo to hodně emotivní….později jsme se dozvěděly, že výstava byla ukončena ještě před závěrem Beatleweeku, protože údajně kdosi ukradl jednu z vystavených fotografií s podpisem.Toho dne jsme také využily naší Visitors Card a podívaly se na Liverpool ze 100,8 metrů vysoké věže anglikánské katedrály. Měly jsme štěstí- bylo slunečno, i když větrno. Nahoře na věži to foukalo tak, že jsme chvílemi měly pocit, že nám uletí obličej. Ale stálo to za to, pohled na naše milované město byl opravdu úchvatný! V dálce jsme viděly i maják, ke kterému každoročně jezdíme vláčkem. Udělaly jsme spoustu fotografií, jen jsme pokaždé měly strach, aby nám neuletěl fotoaparát.
Znovu jsme si prohlédly katedrálu. Zapálily jsme svíčky za naše milované, které jsme ztratily a chvíli tu postály. Je zvláštní, jak na vás v takovém svatostánku padne pocit bázně a pokory, i když nejste věřící.
Dál jsme pokračovaly na Gambier Terrace, k domu kde měl svůj studentský byt John. Jako pokaždé, jsme se dohadovaly, které dveře jsou vlastně jeho. Udělaly jsme pár fotek a došly po Hope Street k Art College a LIPA. Tady proběhlo každoroční focení na „kufrech“, zvláštním sousoší, vytvořeném studenty Art College. Vzpomínám si, že když jsme tuto originalitu viděly poprvé z okna autobusu, myslely jsme si, že někdo vyházel na ulici hromadu starých kufrů, a kroutily nad tím hlavou. Teprve později jsme zjistily, jak se věci mají. Že každý kufr má cedulku se jménem nějaké slavné osobnosti, Beatles nevyjímaje. Letos jsme zjistily, že kytarové pouzdro s Georgovým jménem chybí. Někdo si odnesl domů pěkný suvenýr…škoda, že to nenapadlo nás (hehehe). Jen jsme si neuměly představit, jak někdo tu váhu unesl.
Zašly jsme se podívat do hospůdky Ye Cracke, kam chodívali studenti Art College v čele s Johnem a Stuartem, a kde se John scházel s Cynthií.
Prošly jsme centrem, na lavičce si pochutnaly na fish and chips. Já jsem ještě pospíchala na Mathew Street. U svého počítače v Kralupech na mě totiž čekal náš kamarád Barnabáš, se kterým jsme se dohodli, že mě v poledne uvidí na obrazovce díky web kameře, umístěné na jednom z domů na Mathew Street. Bohužel jsem si neuvědomila časový posun, a tak už mi po jedenácté hodině Barnabáš telefonoval, co je se mnou. U nás doma už bylo po dvanácté. Zasmáli jsme se s dohodli, že za hodinu budu na místě. Fotografie z web kamery jsou pro mě další milou vzpomínkou na naší návštěvu Liverpoolu.Pak jsem se vrátila za Růženkou do hotelu. Seděly jsme u okna našeho hotelového pokoje a popíjely kávu, když jsme zahlédly, že na parkoviště přijíždí autobus a v něm konečně po dvou dnech do Liverpoolu dorazili naši kamarádi- členové našeho Beatles Fan Clubu.
V pátek večer nehrál nikdo z našich oblíbenců, ale záhy jsme na náš imaginární seznam favoritů připsaly nová jména. Nejprve v Cavernu zahráli finští Jiri Nikkinen Trio. Hráli převážně písničky z alba Abbey Road, a byli vážně dobří. Po nich nastoupili The BeatBrothers. A to byl tedy nářez!! Ještě než začali hrát, Jana poznamenala: „Tak tohle nebude žádný čajíček, podívej na metalovou baskytaru!“A měla pravdu. Tato rodinná kapela, v níž hrají otec, dva synové – Shaun, Phil a Eddy Gillespie a „strejda“, jak jsme označily posledního člena skupiny, kytaristu Andyho Copa, na nás valila decibely od prvních tónů. Zvláště mladý Phil Gillespie předváděl na podiu pěkné kousky. Tipla bych, že se před koncertem musel něčím „nakopnout“. Růženka si ale myslí, že hudba bude pro něj tím impulsem. Možná je to opravdu tak. Ale to co předváděli Phil s kytarou, a jeho mladší bratr Eddy za bicími, bylo jednoznačně to nejdivočejší, co jsem na Beatleweeku letos viděla. Tatínek v kvádru se jen pyšně usmíval. I když na mě jejich produkce byla opět trochu drsná, musela jsem uznat, že byli skvělí!
Následující Band On The Run z Brazílie atmosféru v Cavernu trochu zklidnili. Už podle jejich názvu bylo jasné, kdo ze slavné čtyřky je jejich favoritem. Jejich vystoupení se nám opravdu líbilo.
Zato The Blisters ze Španělska byli tak trochu mdlí. Jako by se báli to na podiu rozbalit. Možná to bylo chybou zvukaře, protože zpěváka ani nebylo slyšet. Přesto jsme páteční večer v Cavernu zhodnotily jako dobře strávený čas.
Při odchodu se Růženka ujala dalšího plakátu Blue Jay Way, který smutně visel na stěně u schodů do Cavernu .

Den šestý: sobota: 29.srpna
V sobotu dopoledne jsme měly v plánu dojet na Penny Lane a posedět chvilku v našem oblíbeném Wine Baru. Každý rok se tam zastavíme a dáme si k jídlu typickou anglickou snídani: vajíčko, párek, fazole, houbičky….byla moje chyba, že jsem chtěla vyjet co nejdříve, abychom byly brzy zpátky, protože už v jednu hodinu začínal v Cavern pubu koncert Nube 9. A tak došlo k tomu, že jsme tu byly moc brzy, a bar otvíral až za hodinu a půl. Rozhodly jsme se tedy, že pro letošek snídani vynecháme. Penny Lane je moje nejmilejší místo v Liverpoolu, a tak jsem se tu alespoň prošla kolem a udělala pár fotgrafií, tak jako každý rok. Domluvily jsme se, že se půjdeme podívat ještě na Arnold Grove 12, dům kde se narodil George Harrison. Růženku bolely nohy a tak jsme se dohodly, že pojedeme autobusem. Z Penny Lane ale, bohužel, žádný nejede. Chvíli jsme studovaly mapu a vymýšlely jak vše vyřešit, když se k nám přitočila sympatická paní a ptala se, jestli potřebujeme pomoci. Ukázala jsem jí na mapě, kam se potřebujeme dostat. Doprovodila nás na stanici autobusu, počkala tu s námi a pak se domlouvala s řidičem. Ten nás vyzval, abychom si nastoupily, že jede naším směrem. Při osmé návštěvě Liverpoolu si troufám říct, že už se tu trochu vyznáme. Ale směr, který nabral tento autobus, rozhodně nesměřoval do čtvrti Wavertree. Pořád jsme doufaly, že se nakonec otočí, ale jely jsme stále na druhou stranu. Potom nás paní, která seděla za námi a poslouchala naše domlouvání s řidičem, upozornila, že příští stanici máme vystoupit. To ostatně udělal řidič také. Poděkovaly jsme, vystoupily a zůstaly bezradně stát na chodníku: tak tady jsme v životě nebyly. Znovu jsme se dívaly do mapy, ale tentokrát jsme nenašly ani kde momentálně jsme. A znovu další ochotný liddypuldlián : „Need you help?“ Už nám s tím začínali jít na nervy. Požádala jsem ho, aby mi na mapě ukázal, kde jsme. No páni! Samozřejmě jsme jely na druhou stranu. Růženka už se chtěla vrátit, ale já to nechtěla po tom všem vzdát. Nakonec jsme k Georgeovi dojely taxíkem. Došly jsme k domu s červenými dveřmi, na kterých je číslo 12, a chvilku tady postály. Každý rok se tu v ulici společně fotíme, blbneme a předvádíme jakýsi radostný taneček. Ale letos nás neměl kdo vyfotit. Už jsme odcházely, ještě jsme stály na začátku ulice a dívaly se směrem k domu, když kolem nás projelo auto, řidič přibrzdil, stáhl okýnko a zavolal na nás: „ Number twelve!“ Nejradši bych ho poslala do háje, ale jen jsme poděkovaly a řekly, že to víme. Ještě jsme se došly podívat ke kostelu v nedaleké Chesnut Grove, kde byl George pokřtěn, ale bylo tu také zavřeno.Koncert Nube 9 v Cavern pubu mi dokonale vylepšil náladu. Všichni členové skupiny jsou nesmírně talentovaní muzikanti a zároveň sympatičtí a přátelští lidé bez hvězdných manýrů. A přitom letos byli opravdovými hvězdami Beatleweeku!!! Loni jsem s Lucrecií López Sanz, kytaristkou a zpěvačkou skupiny, dělala rozhovor pro náš klubový fanzin. Už tehdy byla velmi milá a ochotná, nadšená, že o jejich skupinu jeví zájem posluchači z druhé strany zeměkoule. Proto jsem i jí letos vezla do Liverpoolu výtisk Beatlemánie s naším rozhovorem. Po skončení koncertu jsem za ní šla a ona okamžitě zareagovala: „Ty jsi Marta, viď?“ Byla moc potěšená z časopisu a volala na Fernanda Blanca, baskytaristu, lídra skupiny a zároveň jejího snoubence. Udělali jsme společnou fotku a oni pak odcházeli připravit se na další koncert, který měli za hodinu na podiu Cavern front.Také jsem se tam konečně setkala s našimi kamarádkami z Maďarska Erikou, Lillou a Szonjou.Vídaly jsme se v předcházejících ročnících. Jsou fanynkami maďarské kapely The BlackBirds. V průběhu tohoto roku jsme se spřátelily na Facebooku a těšily jsme se, že se konečně seznámíme. Set list koncetru v Nube 9 v Cavernu obsahoval úplně jiné písničky. Narvaný Cavern reagoval na každé Fernandovo gesto, na jeho pokyn jsme zpívali s nimi, často nás vyzval, abychom zpívali sami. Každý jejich koncert byl skvělý, komunikace mezi podiem a diváky fungovala naprosto přirozeně. Ještě teď, když píšu tato věty, mám před očima Fernanda a Lucrecii, usměvavé, oba v červeném, jak stojí na jevišti a jsou viditelně šťastní, že se nám koncert líbí.Po nich měla nastoupit ruská rodinná kapela Back From The USSR, kterou si pamatujeme také z minulých ročníků. Místo nich ale na podium přišla americká skupina Apple Jam, kterou tu předcházela pověst velmi dobré kapely. Tuto pověst nezklamali.Švédští The Reppeatles už patří k inventáři Beatleweeku. Hrají sice tvrdší hudbu, Who, Kinks …a pod, ale když začnou hrát písně Beatles, jakoby zjemní.. My je máme rády už mnoho let.Přesunuly jsme se k zadnímu jevišti Cavern back. V prosinci 1999 tu hrál Paul McCartney na svém legendárním cavernovském koncertu. Dnes na něm stálo opět finské trio Jiri Nikkinen Trio a byli opět dobří. Po nich nastoupili britští The Beatlegs. Zpočátku to vypadalo, že se sólový kytarista nedožije konce vystoupení. Myslím, že byl ještě starší než členové slavné čtyřky, na jejíž oslavu je Beatleweek každoročně pořádán. Kupodivu ale během hraní ožil, jen si občas setřel pot, stékající mu zpoza beatlesácké paruky. Po nevýrazném úvodu se kapela rozjela a závěr koncertu už zcela nadchl všechny v sále.Když na podium nakráčeli mexičtí The Aleph, byli to čtyři upravení a vymydlení seňorové. Během pěti minut ze všech lil pot, povolovali si červené kravaty a rozepínali horní knoflíčky svých zmáčených, nyní už ne nažehlených košil. Nutno ale říct, že ze sebe vydali vše, koncert byl úžasný a my diváci jsme je odměnili nadšeným aplausem.
Ale to už jsme pokukovaly do zákulisí, protože tam se na své půlnoční představení připravovali naši miláčci Blue Jay Way. Jayova košile byla v tu chvíli ještě suchá, ale to se mělo během pár minut změnit. Nikdy jsme nepochopily, proč stále obléká své oblíbené košile s dlouhým rukávem, když z něho za chvilku lije. A to doslova! Pot mu kape na podium z cípů košile i rukávů. A nejpřekvapivější na tom je skutečnost, že i přesto vždy voní….. Ach!Jay i Phil byli oba skvělí. A jaké bylo naše překvapení, když se k nim na podium přidal i Hal Bruce. Úžasné dvouhlasy se změnily na trojhlasy, co víc si přát? Ale ještě to nemělo končit -tohle byla noc splněných přání! Když se na podiu objevil Alan White, diváci křičeli nadšením. Alan si sedl za bicí a Jay uvedl další písničku: Instant Karmu. Když John Lennon nahrával tuto píseň, Alan seděl za bicími. V tu chvíli si Alan White všiml mého trička s nápisem Instant Karma a upozornil na mě Jaye. Ten řekl: „Ano, to je Marta v tom tričku….chceš aby šla k nám na podium?“ Alan přikývl a já viděla Jaye, jak ke mně natahuje ruku a pomáhá mi nahoru. Pozdravila jsem Alana, Hala i Phila. Bylo to jako ve snu:stojím na podiu v Cavernu!! Světla mě bodala do očí a viděla jsem jen diváky v první řadě. Naše maďarské kamarádky se na mě smály a připravovaly foťáky. Míša měla v ruce ten můj, který jsem jí dala podržet. Janu jsem neviděla. Jak jsem se pak dozvěděla, stála úplně vzadu a vše natáčela na video. Vedle ní stál Jayův bratr Mike a celou dobu fandil.Začaly první tóny písničky a mě blesklo hlavou: no páni, co tu budu dělat? Ale Jay mi podal svou tamburínu. Phil na mě mával, abych šla k mikrofonu, ale tak odvážná jsem nebyla. Zpívala jsem s nimi refrén ze zadní pozice. Lidi byli skvělí, tleskali a fandili mi, pořád bleskaly fotoaparáty. Písnička skončila a já se vrátila zpět na místo. V hlavě mi hučelo. Ale vzpomínku na tenhle velký večer budu mít pořád!! Díky Janě. Její video na Youtube už v tuto chvíli vidělo asi 250 lidí.A pořád ještě nebyl konec. Přemístily jsme se zpět k podiu Cavern front. Tady po skončení koncertu Blue Jay Way hrál ještě Hal Bruce. Nenapadají mě žádná další superlativa kterými bych zhodnotila jeho vystoupení. Byl to poslední koncert této noci a Halovi se evidentně nechtělo jít spát. Hrál nám do půl třetí. Některé písničky jsem od něj nikdy neslyšela. Když už opravdu musel končit, protože zvukař a barmani naznačovali, že by šli rádi domů, na mě zamával a ještě jednou mi děkoval za časopis. Zřejmě si ho v klidu prolistoval a líbil se mu. Požádal mě, zda bych mu jich pár dalších mohla sehnat. Ptala jsem se kolik. Usmál se jako malý kluk, který ví, že tolik nemůže, ale stejně to zkusí: „Pět?“ zeptal se. Slíbila jsem, že se pokusím.
Ještě v noci jsem z hotelového pokoje posílala domů SMS- musela jsem se pochlubit.

Den sedmý: neděle 30.srpna
Neděle je každoročně dnem burzy, konané v hotelu Adelphi. Od rána sem proudí davy účastníků festivalu, kteří si tu prohlížejí, vybírají a často i kupují nejrůznější Beatles memorabilia. Na výběr tu je všechno možné- od kýčů po opravdové poklady. Každopádně zážitkem je už jen tak procházet mezi jednotlivými stánky a dívat se. Tentokrát jsme si koupily pouze útlou knížečku fotografií Paula McCartneyho.
V poledne jsme pospíchaly do Cavern pubu, kde měli svůj další koncert naši Blue Jay Way. Cokoliv napíšu, bude jen opakováním již napsaného, takže jen stručně: opět skvělé! Philovi se uvolnil popruh na kytaře, a tak tentokrát strávil koncert vsedě na vysoké stoličce. Jay pokaždé vyzývá diváky, aby si řekli, jakou písničku by chtěli zahrát. Já jsem požádala už při jejich minulém koncertu o zahrání písně Martha My Dear, Jay ale mou prosbu smetl se stolu- a já vím proč. Myslím, že prostě nemá rád Paula a proto nezpívá jeho písničky. Požádala jsem o ni tedy tentokrát Phila, který naopak Paulovy písničky zpíval. K mému překvapení pro mě ale zahrál Yesterday. Důvod, proč nesplnil mé přání, byl nakonec prostý: písničku neuměl. Ale slíbil, že do příště se ji naučí.Z Cavern pubu jsme běžely na Derby Square, kde na venkovním podiu vystupovali Nube 9. Celé náměstí bylo zaplněno lidni, kteří si přišli poslechnout úžasné Argentince. Kousek ode mě stál Shaun Gillespie s manželkou a podupával do rytmu. Erika, Szonja a Lilla stály hned pod podiem, jako vždy. Nevadilo, že začíná trochu poprchávat a že fouká studený vítr. Hodina strávená s Nube 9 nám za to stála.Odpoledne jsme měly sraz s naší facebookovou přítelkyní Lenkou, která momentálně žije a pracuje v Liverpoolu, před obchodem A Hard Day´s Night. Uvnitř měla probíhat autogramiáda Astrid Kirchherr a Klause Voormana. Ti se ale, podle posledních informací, zdrželi v hotelu Adelphi a sem měli dorazit až večer. Rozhodly jsme se tedy pospíchat do hotelu a doufaly jsme, že tyto VIP hosty festivalu ještě stihneme. Jejich autogramiáda tu stále probíhala a my jsme se postavily do fronty čekatelů. Bohužel organizátoři nastavili velmi přísná pravidla: Astrid a Klaus se podepíší pouze do knih nebo na plakáty zakoupené přímo na akci. Při pohledu do peněženky mi však bylo jasné, že nic z toho si nemohu dovolit. A tak mi muselo stačit jen to, že jsem oba viděla na vlastní oči. Astrid vypadá na svůj věk velmi svěže, i přes veškerou únavu, kterou jistě musela po několikahodinovém podepisování a fotografování s fanoušky cítit. A Klaus Voorman je přesně takový, jako na fotografiích.
Když už jsme byly v hotelu, prošly jsme si ještě jednou burzu. Tam jsem se potkala s Fernandem Blancem, který mě z dálky zdravil. Povídat si s ním bylo pro mě velmi příjemné, protože jeho angličtina je hodně podobná té mojí. Ptala jsem se, kde budou Nube 9 hrát svůj noční koncert. Nejprve nemohl najít ta správná slovíčka, aby mi popsal místo konání, nakonec to vyřešil tak, že mě se smíchem vzal za loket a dovedl mě až ke dveřím Adelphi Ballroom. Pak už byl pomalu čas přesunout se do Crosby Suite, kde po šesté hodině hráli opět naši milovaní Blue Jay Way. Tentokrát Phil vyměnil akustickou kytaru za elektrickou. Dnes se k nim připojil i Fernando se svou baskytarou. Po pár písničkách se tu objevil i Alan White, aby si s nimi také zahrál pár kousků. K dovršení všeho si koncert přišla poslechnout i Julia Baird, kterou Jay nadšeně vítal. Růženka si konečně vyplnila svůj sen. Naštěstí měla tentokrát sebou svůj výtisk Juliiny knihy John Lennon- můj bratr. Po skončení koncertu požádala Julii o autogram a společnou fotografii.Ještě jsme měly trochu času, a tak jsme se šly navečeřet. Dvojkoncert Nube 9 začínal v deset hodin večer. První část obsahovala kompletní album Abbey Road a druhá Let It Be. Bylo to něco neuvěřitelného!! Když Lucrecia a Fernando zpívali Because, naskakovala mi z jejich nádherných dvojhlasů husí kůže. Byla jsem tak fascinovaná, že jsem zapomněla fotit, nebo natáčet videa, ačkoliv na všech ostatních koncertech jsem stále měla fotoaparát v ruce. Jay a Phil stáli kousek od nás a také si s ostatními užívali tento úžasný koncert. Naplněný sál Adelphi Balroom nechtěl po skončení koncertu pustit kapelu z podia. Lucrecia požádala Jaye a Phila, aby se k nim přidali. S nimi přišel i Jan Britten Owen, americký kytarista a zpěvák a společně rozjeli jedinečnou, nezapomenutelnou show. Tento „Adelphi All Stars band“, jak jsou od nynějška nazýváni na Youtube, nám zahrál Roll Over Beethoven, I Am The Walrus, a Live And Let Die. Přidali se k nim i moderátor Neil Brannan a Bill Heckle, hlavní organizátor Beatleweeku. Neil „hrál“ na koště, které kdesi našel a Bill se zaujetím bušil v rytmu smetákem o lopatku…jak úžasná atmosféra to byla!!! V tento nepopsatelný večer jsem si definitivně vykřičela hlasivky. Na závěr Bill Heckle poděkoval všem na podiu za skvělý zážitek a poznamenal, že za celou dobu konání Beatleweeku se nesetkal s žádnou jinou tak úžasnou kapelou.Pro mě osobně byl tento koncert vrcholem festivalu. Nic lepšího už prostě nemohlo přijít. Myslím, že to tak cítili i ostatní. A já jsem ráda, že jsem tu mohla být….
Přesto pro nás ale noc ještě neskončila. Pokračovaly jsme v Cavern clubu, kde při našem příchodu dohrávali svůj koncert The BeatBrothers. Po nich přišli argentinští Kavanghs. Ale pak už jsme byly opravdu hodně unavené a rozhodly se tento večer ukončit.

Den osmý: pondělí 31.srpna
Dopoledne jsme vyrazily na výlet k moři. Pravidelně jezdíme na stejné místo: k majáku v New Brightonu. Letos jsme se domluvily, že je na čase prohlédnout si i další místa. Míša našla na internetu informace o pláži ve Formby s okolní chráněnou krajinnou oblastí. Přestože počasí nebylo právě příznivé, vydaly jsme se na nádraží na Lime Street, odkud nás vlak dovezl až do Formby. Po počátečním dohadování , kterou stranou se vydat, udala Míša směr vpravo. Naštěstí to bylo správně, i když já bych přísahala, že podle mapy bychom měly jít vlevo. Cesta vedla nejprve dlouhou ulicí, na jejíchž obou stranách stály úpravné domky anglického venkova. Pak už jsme ucítily slaný mořský vzduch, ale trvalo ještě chvíli, než jsme došly na místo. My s Růženkou jsme se usadily v dunách a Jana s Míšou šly dál až k moři, které bylo díky odlivu vzdálené asi půl kilometru. Za chvíli jsme viděly už jen jejich malé postavičky. Od moře foukal nepříjemný studený vítr a chvílemi krápalo. Obloha byla zatažená a těžké, šedivé mraky nevěstily nic dobrého. Přesto na pláži pobíhalo několik lidí se psy. V písku jsme posbíraly pár mušliček na památku. Byla nám zima, a když už Jana s Míšou měly vyfocený každý kamínek, každou mušličku a každou vlnku, jsme se rozhodly, že půjdeme zpět. Na nádraží jsme měly štěstí, vlak zpět do Liverpoolu přijížděl asi za 10 minut.Po pozdním obědě (opět fis and chips) jsme si šly poslechnout The BeatBrothers na venkovním podiu na Derby Square.V devět hodin večer začínal další koncert Blue Jay Way, tentokrát v hotelu A Hard Day´s Night. Po zkušenostech z loňského roku jsme měly trochu obavy, jestli nám ochranka hotelu dovolí vstoupit dovnitř. Ale bez problému jsme se tam dostaly. Naše oblíbené duo hrálo v jednom ze salonků. Koncert probíhal skvěle, jako vždy. Pak se z jednoho z křesílek zvedla lehce opilá dáma, host hotelu, která se představila jako Rita z Iowy, a dožadovala se zahrát písničku Lovely Rita. Ještě než Jay stačil zareagovat, vytrhla mu mikrofon z ruky a začala sama zpívat. Její produkce byla směšná a smutná zároveň, stejně jako pohled na ni, ale překvapenému Jayovi nezbylo než ji nechat dozpívat.
Vždy při svých koncertech si pokládá Jay na zem set list písní, které bude zpívat. V minulých letech se nám ho vždy podařilo ukořistit a vlastníme tak pár milých suvenýrů a vzpomínek na úžasné večery. Letos se nám zatím nedařilo, měly jsme jen jeden. Proto jsem ostřížím zrakem sledovala papír položený na stolečku. Hned po skončení koncertu jsem po něm natáhla ruku, ale Phil byl rychlejší. Požádala jsem ho tedy, jestli si ho mohu vzít. „Proč?“ zeptal se. „Na památku“ já na to. Zakroutil hlavou a řekl: „Ne, ale dám ti něco jiného…“ a podal mi svoje CD. Tak teď už jsem to chápala: všechny set listy si bral na památku Phil. Jeho CD Phil Is Fab mi udělalo velikou radost, zvlášť když mi na něj napsal věnování. A po jeho poslechu jsem musela uznat, že Phil je opravdu fab! A znovu jsme pospíchaly, tentokrát do Cavernu, kde na podiu Cavern front od deseti hodin hráli maďarští BlackBirds. Klub byl naplněný především maďarskými fanoušky, kteří svým favoritům vždy vytvářejí úžasnou atmosféru. V první řadě, samozřejmě, Lilla, její setra Lívia, Erika a Szonja. Když vystoupení skončilo, přišel mě pozdravit kytarista BlackBirds Zsolt Dereczkei, se kterým jsem se spřátelila loni a který mi také mi poskytl rozhovor pro naši Beatlemánii. Bylo od něj velmi milé, že mi znovu děkoval za přízeň, a za to, že jsem přišla na jejich koncert. Škoda, že letošní vystoupení této výborné skupiny nám vždy zasahovaly do našich plánů, anebo kolidovaly s jinými koncerty. Toto byl jejich jediný koncert, kde jsme byly všechny čtyři. Já předtím stihla ještě jeden v Cavern pubu.
Po BlackBirds nastoupil jejich patron Hal Bruce. Hal nad mladými Maďary drží ochrannou ruku, podporuje je a pravidelně je zve do Kanady na festival Beatles Event, který založil v Halifaxu. Co nového napsat o Halovi? Vše už bylo řečeno a on stále potvrzuje to, co o něm víme: skvělý kytarista a zpěvák, velice sympatický a přátelský člověk. Miluje Beatles a při hraní jejich písní by vypustil duši. Tentokrát už měl zpět svou ztracenou kytaru. Po skončení koncertu jsme si od něj koupili jeho CD, v pořadí jeho čtvrté album, obsahující písně Beatles. Toto má název All You Need Is Love. Hala Bruce vystřídali Marcelo Carrato a Gleison Tulio. V ten samý čas sice v Cavern pubu vystupovali Nube 9, ale při představě půlhodinové fronty, kterou bychom musely na Mathew Street zaručeně vystát, a ztrátě výborné pozice těsně u podia, kterou jsme měly, jsme se rozhodly setrvat v Cavernu. Následující koncert totiž patřil opět Blue Jay Way. Hned vedle nás stáli naši klubáci, trochu naštvaní, protože jejich autobus do Prahy odjížděl v jednu hodinu po půlnoci, a jim se nechtělo opouštět Cavern právě v nejlepším.Jay a Phil si svůj poslední letošní liverpoolský koncert náležitě užili. Z obou lilo, ostatně jako z nás všech. Na podiu s nimi tentokrát byl i jejich zvukař, který si sedl za bicí. Po skončení koncertu Jay poděkoval Liverpoolu za to, že tu s námi mohl být, za pět po sobě jdoucích úžasných Beatleweeků, které si tu užil, za podporu publika…Phil si mezitím na památku, tak jako pokaždé, udělal svou tradiční fotečku mávajících diváků.

Den devátý: úterý 1.září
V úterý dopoledne jsme s Růženkou šly ještě jednou do Beatles Story na Pier Headu. Při naší minulé návštěvě jsme pro nedostatek času vynechaly promítání filmu 4D Beatles Movie. Pohádka o klukovi, který nastoupí do kouzelné tramvaje, a ta ho proveze po magických místech Liverpoolu jako jsou Penny Lane, Strawberry Fields nebo přístavem, za zvuků písniček Beatles, byla sice hodně naivní, ale roztomilá.
Zbytek dne jsme věnovaly posledním nákupům.Před pátou už jsme byly opět v Cavernu. Nechtěly jsme propásnout poslední koncert Hala Bruce. Náš poslední den v Liverpoolu a zvlášť v Cavernu nám ale znepříjemnila přítomnost štábu BBC, který tu natáčel dokument o Beatleweeku. První chybou byla podle mého názoru skutečnost, že festival prakticky skončil již v pondělí, a tudíž celý dokument bylo potřeba udělat umělě „autentický“ Produkce nás nutila do „nadšeného“ potlesku a přitom na jevišti nikdo nestál. Stále opakovali stejné záběry. Oč jednodušší by bylo jít v pondělí do ulic a natočit davy nadšených fanoušků. Koncert Hala Bruce byl násilně zkrácen o polovinu a myslím, že i on byl přítomností štábu hodně otrávený. Náladu mu ale musel zvednout pohled na naše trička s nápisy I LOVE HAL BRUCE, která jsme si nechaly udělat. Všichni se nás ptali, kde jsme je koupily a záviděli nám je. Hal se s námi vyfotil a požádal o poslání fotky. Protože všechny z nás jsme jeho přátelé na Facebooku, bylo jednoduché mu fotografii poslat- a on už ji patřičně okomentoval.Po něm nastoupil Marcus, kterého televizní pracovníci neustále přerušovali a znervozňovali. Marcus se však ukázal být pravým profesionálem a nenechal se vyvést z míry. Nejvíce naštvaní byli diváci. Když štáb konečně vyklidil pole, všichni jsme si oddychli. Marcus zůstal na podiu a k němu se přidali španělští Los Escarabajos, se kterými vystupoval už na loňském Beatleweeku. Ze všech Marcusových koncertů se mi tento líbil letos nejvíc. A to i přesto, že měl od prvních dnů problémy s hlasivkami. Ty se, samozřejmě, díky každodennímu hraní a zpívání stále zhoršovaly. Teď už prakticky pouze sípal, ale přesto se nevzdával. Chlapci z Los Escarabajos všechny vysoké tóny vyzpívali za něj. Po koncertě jsem oslovila lídra Los Escarabajos Enrique Sáncheze a požádala ho výhledově o rozhovor pro náš fanzin. Byl pro a domluvili jsme se. V den, kdy píšu tyto řádky, už jen čekám, že mi pošle zpět odpovědi na mé otázky.
Les Sauterelles ze Švýcarska, kteří nastoupili jako další, byli pro nás důkazem, že hudba Beatles oslovuje všechny ročníky. Pro tyto beatové dědečky nebyl rozhodující rok jejich narození, ale hudba, kterou hráli.
Díky natáčení BBC došlo v programu k velkému časovému skluzu, a tak očekávaní Nube 9 přišli na řadu až kolem půl desáté. Jejich koncert nás opět přesvědčil, že letos neměli v Liverpoolu konkurenci. Nube 9 tu zahráli celkem deset koncertů a všechny byly úžasné. Když se s námi všemi unavení členové kapely po jeho skončení loučili, slíbili, že se příští rok vrátí. Už teď se na ně těšíme!!

Den desátý, poslední: středa 2.září
Nešly jsme spát, protože v půl čtvrté nám jel vlak do Manchesteru. Poslední hodiny před odjezdem byly nejhorší- ležely jsme na pokoji a jedna druhou hlídala, abychom neusnuly. V půl třetí jsme se začaly zvedat. Taxík nás odvezl na nádraží během pár minut. A tady nás čekalo překvapení: nádraží bylo zavřeno. Čekaly jsme do tří hodin, než přišel člověk se svazkem klíčů a pustil nás do vestibulu. Byla zima a všechny jsme drkotaly zuby. Našly jsme správné nástupiště, nastoupily do vlaku a za chvilku už nás kolébání vagonu uspalo. Nejhorší bylo dvouhodinové čekání na letišti v Manchesteru. Byly jsme unavené a nevyspalé. Naše letadlo odstartovalo po sedmé hodině a za dvě hodiny jsme byly v Praze. Růženčin úžasný zeť nás ve svém taxíku rozvezl domů. To, že jsme se ještě ten den sešly u mě doma a kompletovaly svoje fotky a videa, se ukázalo ne až tak dobrým nápadem: byly jsme prostě moc unavené. A byla to definitivní tečka za Beatleweekem.
Kdybych měla zhodnotit letošní Beatleweek, zdůraznila bych dvě věci:už nikdy Formule 1 a už nikdy ne na tak dlouhou dobu.Formuli 1 máme, myslím, vyřešenou.Jak se ukázalo, být v Liverpoolu déle neznamenalo toho více stihnout. Pro příště by nám tedy mohlo stačit vyjet ve čtvrtek ( a být tu do středy, jako letos).. Ale na to všechno máme ještě 334 dní…..a pokaždé, když se probudíme, je to o den méně! 

Karma