Beatlemaniaci
E-mail: beatlema
Den první: čtvrtek
Tak jsme se dočkaly!Je čtvrtek 21.8. a naše čtyřka: Marta, Růženka, Jana a Míša se sešla v 7 hodin ráno na letišti. Po chvilce potkáváme ještě Evu, naší kamarádku z Liberce. Ptáme se na jejího přítele Martina. Eva má pláč na krajíčku: Martin zapomněl pas na Jižním Městě a taxíkem jel pro něj. Snažíme se Evu utěšit, ale co je to platné. Zatím se jdeme odbavit a držíme palce.Všechno dobře dopadlo, Martin letadlo stihl, dokonce jsme měli ještě čas to oslavit v letištním, nehorázně drahém baru. Takže poněkud rozjařeně jsme nasedli do letadla, které nás za dvě hodiny přeneslo na manchesterské letiště. Autobusem jsme za necelou hodinu byli konečně ve městě, na které jsme se těšili celý rok- v Liverpoolu.Z autobusového nádraží to k hotelu Formule 1 není nijak daleko, (i když Martin, který nás vedl, zvolil trochu delší trasu), takže brzy už jsme stáli v recepci . Nikoliv však ve Formuli 1, ale ve vedlejším hotelu Ibis. Zdá se, že Formule 1 se stává trochu bezprizorní, a nabízí se otázka, jak to bude příští rok. Recepce hotelu je uzavřená, veškerou agendu obstarává sousední hotel, který spadá pod stejnou firmu. Nicméně vše dopadlo dobře, naše rezervace byly v pořádku, a tak jsme konečně mohly složit unavená těla na pokojích.Ale hned nás to táhlo ven. Jelikož jsme byly v Liverpoolu již posedmé, vyznáme se v centru velmi dobře. Tentokrát nás ale čekalo pár překvapení. V letošním roce byl Liverpool vyhlášen Evropským městem kultury, z čehož vyplývaly velké změny. Již loni jsme musely obcházet naše obvyklé zkratky kvůli rozestavěným, či opravovaným budovám. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že letos stále není hotovo, panorama nábřeží opět ruší jeřáby a ulice jsou rozkopané, dokonce se stejnými ohradami, kolem kterých jsme chodily už loni. Bylo pro nás opravdovým zklamáním, že Liverpool se na svůj velký rok nestihl připravit .Po cestě do centra jsme narazily na nově zbudované moderní nákupní centrum se spoustou obchodů. Nad tím vším se tyčil obrovský plakát Beatles, titulní fotografie z CD Live at the BBC. A stalo se naším zvykem, při každé cestě do centra a zpět, jít okolo nich a hezky se s nimi pozdravit.Naše první kroky vedly, tak jako každý rok, na Mathew Street. Měla jsem domluveno s několika kamarády, že až se budeme vyskytovat poblíž webové kamery, umístěné přímo na Mathew Street, zavolám někomu z nich do Prahy a on nás online vyfotografuje přímo na této nejdůležitější liverpoolské ulici. Tak se stalo, několikrát jsme zapózovaly a už jsme chtěly odejít, když okolo nás procházel náš starý známý Jay Goeppner ze skupiny Instant Karma. Hned se k nám hlásil, bouřlivě jsme se přivítali a udělali několik společných fotografií. Jay nás také pozval na večerní koncert Instant Karmy do Cavern Clubu. Samozřejmě, kam jinam jít první večer v Liverpoolu? Cavern Club je naše oblíbené místo a nevadí, že během pěti minut jsou z nás „miss mokré tričko“. Od loňského zákazu kouření v restauracích a klubech se tu dá trochu lépe dýchat, přesto hned po seběhnutí schodů je každý návštěvník zasažen vlnou horkého, vlhkého vzduchu. Ale to prostě ke Cavernu patří.Slíbila jsem našemu předsedovi, že při psaní tohoto článku nebudu preferovat jen tu „svou oblíbenou Karmu“. Sorry, Jirko, ale Instant Karma byla opravdu opět nejlepší skupinou letošního Beatleweeku. A my byly rády, že byla první kapelou, kterou jsme v Cavernu viděly.
Den druhý:pátek
Už se stalo tradicí, že každý rok pravidelně navštěvujeme naše nejoblíbenější liverpoolská místa. Na mapě jsme si našly trasu, po které půjdeme, aby nám vše hezky navazovalo. Hned ráno jsme dojely autobusem na Penny Lane a odtud došly na Menlove Avenue. Tady se stala neuvěřitelná věc, a totiž že jsme se najednou ztratily. Jsme v Liverpoolu posedmé a ztratíme se?!? Zeptala jsem se kolemjdoucí paní, kde je Menlove Avenue a ona řekla: tady je Menlove Avenue. Jen se v tomto úseku jmenuje jinak. A opravdu, při pohledu do mapy bylo zřejmé, že ulice na několik stovek metrů změnila jméno na Beech Lane, aby pak volně přešla do Menlove Avenue. Dejte na to při vaší návštěvě Liverpoolu pozor! Došly jsme k Mendipsu, domu, kde John žil se svou tetou Mimi, pak jsme se kousek vrátily a zahnuly na Baconsfield Road. Tady, pár metrů od křižovatky, jsou ta nejznámější červená vrata na světě- Strawberry Field. Škoda , že trochu pršelo, a naše fotky odtud nejsou moc vydařené. Pak jsme pokračovaly cestou nahoru, až k St.Peter´s Church, waltonskému kostelu, na jehož zahradní slavnosti se před 51 lety seznámili John a Paul. A i tady nás přivítal starý známý, pan Dave Peters, správce kostela, který se zároveň podílí i na organizování různých akcí farnosti. Pan Dave je vždy velmi přátelský, a pokaždé nás upozorňuje na zajímavosti týkající se kostela a Beatles. Letos nám ukázal kopie dopisů od Paula, Cynthie Lennon, Yoko Ono a Tonyho Blaira, které mu poslali při příležitosti červencových oslav výročí setkání Paula a Johna. Od kostela jsme došly opět na Menlove Avenue a tentokrát jsme hledaly cestu, o které se zmiňoval Paul ve své knize Po mnoha letech jako o „zkratce přes golfové hřiště“ Tuto „Paulovu nábližku“, jak jsme ji nazvaly, jsme opravdu našly a ušetřily si tím obrovský kus cesty. Prošly jsme přes golfové hřiště a vyšly prakticky za rohem Forthlin Road .Přitom jsme si představovaly mladého Paula, jak si tu na kole zkracuje cestu k Johnovi.. Náš výlet do Liverpoolu se nemůže obejít bez návštěvy domu, kde žil Paul až do doby, než se odstěhoval do Londýna. Letos jsme si nezajistily prohlídku domu, a tak jsme jen pořídily pár fotografií, chvilku postály a zase se vrátily zpátky do reality. Bohužel tentokrát z časových důvodů nedošlo na návštěvu Arnold Grove 12, domu, kde se narodil George , a Ringova Admiral Grove 10. Tyto domy se nacházejí ve vzdálenějších částech Liverpoolu, kam bychom to prostě už nestihly. Takže příště! Od Paulova domu jsme dojely autobusem na Penny Lane. Co by to bylo za návštěvu Liverpoolu bez posezení v našem oblíbeném Wine Baru, na jehož průčelí je napsán celý text písničky Penny Lane? A pak už honem zpátky do hotelu, připravit se na koncerty v Cavernu.Chtěla jsem stihnout koncert maďarských BlackBirds v 18 hod. Ještě před Beatleweekem jsme se spolu dohodli, že se v Cavern Clubu sejdeme. Musím říct, že se od loňska skupina hodně zlepšila. Na všech chlapcích( jsou to vážně ještě kluci) je vidět, že je hraní opravdu baví. Pozvání k společnému vystoupení v Kanadě, které dostali od Hala Bruce, a úspěch, jaký tam sklidili, jim jistě dodal hodně sebevědomí. Musím ale říci, že zaslouženě. Viděly jsme několik jejich koncertů a všechny byly perfektní. Kytarista Zsolt Derecskei dokonce projevil zájem o vystoupení v Česku, a tak je možné, že BlackBirds někdy uvidíme i u nás.Další skupinou, kterou už registrujeme několik let, je holandský Mal Evans Memorial Band. Tato skupina je výjimečná tím, že za bicími sedí dívka, sympatická blondýnka Janneke. To mi připomnělo Beatleweek před dvěmi lety, kdy náš kamarád Mirek přišel nadšený ze šatny v Cavern Clubu s tričkem , podepsaným od všech členů kapely. Už tehdy se nám líbili….Tentokrát přišli s novinkou, která uvedla v nadšení celý Cavern . Písničku Back In USSR zazpívali v ruštině a byla to bomba! Zpěvák Marcel van der Linden sice celý text pochopitelně četl z papíru, nenápadně položeného na podiu, ale i tak to bylo obdivuhodné a skvělý nápad. Když jsme se na text podívaly (samozřejmě jsme stály pokaždé hned u podia), všimly jsme si, že je napsán foneticky a ještě k tomu holandsky, takže nám to opravdu nešlo přečíst. Při každém koncertu se po téhle písničce Marcel ptal, je-li v publiku někdo z Ruska, a pokaždé byl.O půlnoci přišli na podium naši další oblíbenci- kanadští All You Need Is Love. Jejich lídr Andy Forgie je nevyčerpatelnou zásobárnou energie. Přestože věkový průměr skupiny je dost vysoký, nebrání jim v maximálním výkonu. Kapela je prostě skvělá a my jsme se snažily být na všech jejich vystoupeních.Tento „večer hvězd“ nemohl zakončit nikdo jiný, než Instant Karma. Jay Goeppner a celá skupina opět rozjeli v dusném Cavernu svoji úžasnou show, kdy unavení diváci najednou ožívají, aby společně s kapelou sdíleli lásku k hudbě Johna Lennona. Radost, jaká čiší ze všech členů skupiny, se přenáší na publikum, a tak v tu chvíli Cavern tvoří jednu velkou Beatle-rodinu. Právě pro tyto okamžiky se sem tak ráda každý rok vracím....
Den třetí:sobota
Sobota byla dnem akce nazvané I Am The Wiral. Wiral je část Liverpoolu na druhé straně řeky Mersey. Tady na čtyřech místech probíhaly odpoledne koncerty. Součástí ceny vstupenky byl i lístek na loď, která diváky převážela na druhou stranu. V době, kdy jsme si vstupenky kupovaly my, byla ale loď již obsazená. Dostaly jsme tedy slevu s tím, že si zajistíme přepravu podzemní dráhou samy. Vláček nás převezl jednu zastávku z St. James na Hamilton Square . V chodbě podzemky jsme se opět potkaly s Jayem a jeho bratrem Mikem, kteří přijeli stejným vlakem. Společně jsme se dali do hledání Pacific Road , kde měla vystupovat i Instant Karma. Podle mého názoru organizace této akce zcela selhala. Místa nebyla označená a diváci bloudili snad po celém Wiralu. Nakonec jsme, spíš náhodou, Pacific Road našli.O koncertu Instant Karmy se snad ani nebudu rozepisovat, bylo to skvělé, jako vždy. Zdejší podium, umístěné v rozlehlé hale, bylo dostatečně velké na to, aby Jay mohl vybít svou energii. Jak on říká, tu energii mu dává hudba. Po Instant Karmě nastoupila další kapela z Chicaga, American English. Myslím, že obě tyto výborné skupiny si v rodném městě nijak nekonkurují. Zatímco Instant Karma hraje John Lennon tribute, každý z členů American English se soustředí na sólovou tvorbu jednotlivých Beatles. A tak jsme mohli vidět Johna v jeho zelené vojenské kazajce a kšiltovce, George v bílém obleku a červené košili, jakou měl při Koncertu pro Bangladéš, Paula (no, ten si moc podobný nebyl…)v obleku, a Ringa ….hm, jako Ringa. Jejich představení patřila vždy mezi jedny z nejlepších.A to ještě nebylo všechno. Následující koncert nás doslova zvedl ze židlí, na kterých jsme chvilku odpočívaly. Argentinská skupina 4! nás nadchla. Čtyři mladí kluci předvedli rock´n´roll jak se patří. Nikdo neseděl, všichni jsme tančili. Celou hodinu hráli s maximálním nasazením, perfektně sehraní, skvělé vokály, sympatický projev. Byli pro nás novým objevem a příště už jsme si ohlídaly, abychom nezmeškaly jejich další koncert.Po argentinských 4! přišli na podium kalifornští The Tearaways. Tuhle kapelu známe z několika předcházejících Beatleweeků. Jsou velmi dobří, i když nehrají jen písničky Beatles a často přecházejí do tvrdého rocku, stejně jako např. švédští Reppeatles. Během koncertu Tearaways jsem se dala do řeči s kluky 4!. Ukázalo se, že sympatický projev k nim patří i mimo podium. Byli velmi přátelští a dohodli jsme se do budoucna na krátkém rozhovoru pro náš fanzin. Slíbili vyřídit pozdrav Lucrecii z Nube 9, která poskytla rozhovor v minulém čísle. Za společnou fotografii sice v žertu požadovali 5 liber, ale nakonec se mnou zapózovali zdarma, společně s Janneke z Mal Evans Memorial Band.Jak jsem zmiňovala, organizace koncertů na druhé straně řeky nebyla úplně perfektní. Ke konci odpoledne se sál postupně vylidňoval a na poslední koncert v 17 hodin nás zbylo asi dvacet. Byla to škoda, protože vystoupili All You Need Is Love. Nenechali se však odradit a zahráli i pro pár diváků se stejným nasazením, jako večer předtím v přeplněném Cavernu. A bylo až dojemné, když Andy Forgie po koncertě sešel s podia a každému z nás podal ruku, na znamení díků .Večer jsme pokračovaly v Cavernu, kde mimo jiné vystoupil Johnny Silver. Johnny před několika lety vystupoval pravidelně a úspěšně na každém Beatleweeku. Pak se za ním jakoby zavřela voda a dokonce přestaly fungovat i jeho webové stránky, z čehož jsme usoudily, že se přestal hudbě věnovat. O to větší překvapení pro nás bylo, když jsme jeho jméno našly na programu. Samozřejmě jsme na jeho koncertech nemohly chybět. A i když se změněnou image, celý v černém, přesto nás nezklamal . Byl to zase náš starý známý Johnny….Ten večer tu vystoupili i pravidelní španělští zástupci Los Escarabajos. Tato kapela přijela do Liverpoolu už po sedmé a byli dobří tak jako vždy. Na podiu se vystřídalo několik kytaristů, za bicími dokonce v jednu chvíli seděl australský zpěvák Marcus, přítel skupiny ( což lídr Enrique Sánchez komentoval slovy „ podívejte se , John Lennon hraje na bicí…“) A když začalo na malém jevišti Cavern Front být trochu plno, poznamenal:“My jsme taková velká Los Escarabajos rodina…“
Den čtvrtý: neděle
Neděle je pravidelně dnem Beatles Convention a zároveň Mathew Street Festivalu. Od dopoledne probíhá v hotelu Adelphi burza Beatles memorabilí. Vypravily jsme se tam také, a opravdu jsme nelitovaly. Hned při vchodu jsme v hale potkaly opět Jaye, vzápětí kanadského zpěváka Hala Bruce, který mi také přislíbil rozhovor. Pokud se to opravdu podaří (snažila jsem se ho kontaktovat celý rok), bude to pro mě opravdu cenný skalp. Hal Bruce je opravdová legenda , fenomenální zpěvák a kytarista a zároveň velmi sympatický chlapík. Traduje se, že při předloňském Beatleweeku zahrál při koncertu v hotelu Adelphi 214 písní Beatles za sebou bez přestávky. Jeho koncerty patří vždy k nejnavštěvovanějším.Burza v Adelphi je směskou kvalitního zboží a kýčů. Můžete tu koupit vše, a tím myslím opravdu vše, na čem je značka Beatles. Staré vinyly, časopisy, plakáty, knížky, nádobí, ručníky, hračky…..vrcholem letošní burzy pro mě byly konvičky na čaj ve tvaru hlav jednotlivých Beatles. Trepanací lebky coby víčkem se dala nahoře konvička otevřít, čaj se pak vyléval jediným otvorem, který jsem tu našla- nosní dírkou . Opravdu výživné!My jsme si koupily pár knížekA pak už jsme spěchaly, abychom stihly v 11 hodin koncert na venkovním podiu Tunnel Stage: naše jediné zástupce, skupinu Boom. Tentokrát přijeli s celým orchestrem. Jelikož začínali hrát jako první, zpočátku nás v obecenstvu moc nebylo. Ale hned jak zaznělo pár prvních písniček, začali se lidé sbíhat a brzy bylo prostranství před podiem plné. Diváci reagovali velmi dobře, společně zpívali a bylo vidět, že se jim naše kapela líbí. I přes počáteční nervozitu Boom opět dokázali, že se mohou klidně zařadit mezi ty nejlepší, kteří letos na Beatleweeku vystoupili. Po koncertu Boom nastoupila jakási kopie Také That, takže jsme raději zašly do blízkého muzea, kde probíhala výstava Od Beatles po The Zutons( Zutons je současná, velmi populární liverpoolská skupina). Výstavu jsme jen tak prolétly, tlačil nás čas, ale stihly jsme si prohlédnout např. bundu Peta Besta, či peněženku, kterou Stuart Sutcliffe věnoval Astrid Kirchherr.Odpoledne další venkovní podia, tentokrát Derby Square Stage. Velmi zajímavá je skupina Boba Barteyho Banned On The Run, hrající Paul McCartney tribute. Hned po nich Instant Karma, následovaná American English. Co víc si přát? Snad jenom trochu sluníčka. Začalo pršet, ale počasí nikoho neodradilo. Všichni jsme vyndali větrovky a deštníky a poslouchali dál.A odpoledne pokračovalo v hotelu Adelphi. Stihly jsme ještě závěr koncertu Maxe Frudda- Ringo tribute. Max je Ringovi nesmírně podobný, ale to je jeho jediná deviza. To že se naučil dvě Ringova gesta, která stále dokola opakoval, nezastřelo fakt, že zpívá úplně falešně. Takže jsme byly rády, když jeho produkce skončila a nastoupila Instant Karma. Po nich jsme objevily další skupinu, jejíž jméno stojí za zmínku: Sir Frankie Crisp and The Friars z Itálie. Tato kapela hraje George Harrison tribute a to velmi dobře. Stačilo zavřít oči a měli jste pocit, že se George vrátil….Určitě o nich ještě uslyšíme.A znovu neúnavná Instant Karma. Jay si převlékl propocenou košili a my mohly strávit další hodinu ve společnosti skvělých hudebníků.Po koncertě jsme se rozdělily, holky se šly najíst a já na koncert Hala Bruce do baru v nově otevřeném hotelu A Hard Day´s Night. Hotel stojí na rohu Mathew Street, na nejpříhodnějším místě v Liverpoolu. Několikrát jsem se pokoušela podívat se dovnitř, alespoň do haly, ale přísný olivrejovaný vrátný mě vždy poslal pryč- hned na mě poznal, že tam nepatřím. Teď se vstupenkou mě tam ale musel pustit- bohužel ne hlavním vchodem. Do baru se vcházelo přímo z Mathew Street. Koncert Hala Bruce byl, jako vždy, skvělý. Na bicí ho doprovázel Scott Fergusson. Komu se zdá kombinace kytara-bicí zvláštní, tak ano, je. Ale za chvilku si na to zvyknete a pak se vám to i líbí.Nějak jsme se s holkama špatně domluvily, ale doufala jsem, že se sejdeme v Cavernu. Před klubem byla dlouhá, nepostupující fronta. Vyhazovači pustili dovnitř pár lidí pouze pokud někdo vyšel ven. Najednou mi někdo zaklepal na rameno- byl to Petr Studihrad.To bylo překvapení.!! Tak ráda jsem ho viděla! Alespoň někdo z kamarádů se do Liverpoolu dostal. Klubáci nám moc chyběli, bez party to nebylo letos to pravé. Chybělo nám to náhodné potkávání na ulici- hele, kde jste byli, kdo tam hrál, na koho máme jít?, i večery kdy jsme se sešli v Cavernu a společně poslouchali a zpívali.Koukejte s tím příští rok něco udělat, klubáci, bez vás to není ono!!!Nakonec jsme se s holkama našly a rozhodly se to pro dnešek odpískat.
Den pátý: pondělí
V pondělí je v Liverpoolu svátek- volný den Bank Holiday. My už jsme ale začínaly být trochu unavené, a tak jsme na dopoledne nevymýšlely žádný zvláštní program. Jana s Míšou šly, jak říkají, shoppingovat, my s Růženkou jsme zašly do Albertových doků pro pár dárků do nově otevřeného Beatles Shopu. Po obědě jsme se do Doků vrátily, abychom se zúčastnily avizovaného hromadného zpívání Hey Jude. Ale jak už jsem říkala, organizace letos opravdu vázla. Když jsem se zeptala prodavačky v Beatles Story kde se to bude konat, poslala mě naproti k nově postavené Echo Aréně. Mezitím se Růženka zeptala také a jí pro změnu řekli, že se to koná na druhé straně Doků. Nemohly jsme se dohodnout a málem jsme se pohádaly. Nakonec jsme zjistily, že se zpívalo na obou místech. My jsme stály u Echo Arény, kde současně probíhalo zahájení Mistrovství světa plážového volejbalu hasičů(?!?) a pak se zpívalo, a Jana s Míšou stály pro změnu na tom druhém místě. Jako by levá ruka nevěděla, co dělá pravá…škoda.A odpoledne už zase do Cavernu- Los Escarabajos, Sir Frankie Crisp, The BlackBirds, 4!, Mal Evans Memorial Band …..přebíhaly jsme z Cavernu Front do Cavernu Back, někdy i přes ulici do Cavernu Pub…ale to všechno k Beatleweeku patří.
Den šestý: úterý
V úterý ráno jsme jely na výlet k majáku na druhé straně řeky, v New Brightonu . Jezdíme sem v posledních letech pravidelně a vždy tu strávíme krásné chvilky klidu.Vláček ze St. James nás sem přiveze za 20 minut. Uděláme si piknik, sledujeme racky a lodě vyjíždějící na moře, psy, pobíhající v písku, sbíráme mušličky a odpočíváme. Najednou je to takový klid, po všech těch decibelech, které jsme vstřebaly za poslední čtyři dny. Letos nám bohužel nepřálo počasí. Studený vítr od moře nás profoukal až na kost. Jediná, komu bylo po celou dobu pobytu v Liverpoolu teplo, byla Růženka. Pořád naboso a v tričku. Nechápu. Já měla asi čtyři vrstvy a byla mi strašná zima.A protože to byl poslední den festivalu, ještě jsme se snažily užít si co nejvíce hudby. Několik kapel ale už odjelo, takže se dost improvizovalo a program dost často nesouhlasil. Odpoledne jsme ještě pospíchaly do Cavern Pubu na koncert Los Escarabajos, pak byla chvilku pauza a ve dveřích se objevil Andy Forgie. Zamávala jsem na něj a ten malý mužíček ke mně přiběhl a políbil mě na tvář. Řekla jsem mu, že se těším na 16 hodin, kdy tu budou hrát All You Need Is Love, a on smutně řekl: Nebudou, moje skupina už odjela. A tak jsme se spolu alespoň vyfotili, Andy mi dal svou adresu,kam mu mám fotku poslat, a zároveň slíbil interview. Takže pokud vše vyjde, máme téma na rozhovory na rok dopředu. Pak zahráli Back From The USSR, rodinná kapela z Ruska, a po nich Instant Karma. Při střídání bubeníků dal ruský bubeník jako dárek svému kolegovi z Instant Karmy Beatles matrjošku. Největší byl John, v něm menší Paul, ještě menší George a nejmenší Ringo. Přála bych všem vidět výraz Jimmyho Dunna, který absolutně nechápal o co jde, něco takového evidentně viděl poprvé v životě. Nakonec vše pochopil, poděkoval a oba hudebníci se objali. Jay nám na začátku koncertu oznámil „špatnou zprávu“. The Tearaways, kteří měli vystoupit v následujícím bloku, už odjeli domů, takže Instant Karma nám může zahrát dvě hodiny místo jedné, a co prý na to říkáme? Cavern Pub málem spadl, takový to byl jásot. Po koncertě nechtěli diváci úplně vyčerpanou skupinu pustit.Ale to už se chystal Hal Bruce se svým bubeníkem na poslední festivalové vystoupení. Ani Hala Bruce jsme nechtěli pustit z podia. Ale všechno hezké jednou končí. Kapely i jejich diváci se pomalu rozjížděli domů, aby se tu za rok zase sešli.
Den sedmý: středa
Na středu dopoledne jsme si naplánovaly návštěvu anglikánské katedrály, která na nás shlížela z výšky do okna našeho hotelového pokoje. Z katedrály je to coby kamenem dohodil na Gambier Terrace, místo studentského bytu Johna a Stuarta. Chodíme sem každý rok a pokaždé se dohadujeme, které dveře vlastně byly Johnovy. Mám pocit, že místní se domluvili, že budou turisty schválně mást a říkat pokaždé něco jiného. Loni jsme se určitě fotily u vedlejších dveří. Od Gambier Terrace jsme pokračovaly k Umělecké škole na Hope Street , kterou navštěvoval John, zamávaly Institutu LIPA, kam chodili Paul a George, došly jsme k moderní katolické katedrále a pak směrem dolů do centra, dát si k obědu fish and chips . Čas pokročil, musely jsme pospíchat do hotelu, kde jsme měly uložená zavazadla, honem na autobusové nádraží a na letiště. Letadlo mělo trochu zpoždění a do Prahy jsme přiletěly kolem 23 hod.A najednou byl konec. Došlo mi to teprve v Praze na letišti. Ještě dopoledne jsem stála uprostřed katedrály, s úctou a bázní se dívala vzhůru a všechny moje starosti mi najednou připadaly tak malicherné v porovnání s touto monumentální stavbou. A teď jsem byla na letišti a čekala na svůj kufr. Ale ten týden v Liverpoolu mi přinesl tolik úžasných zážitků, na které budu vzpomínat celý rok, a celý rok se zároveň budu těšit na příští Beatleweek 2009. Samozřejmě všechno nebylo perfektní. Organizátorům bych dala trojku, a to jsem ještě moc hodná. Velkým zklamáním pro nás byl stále rozkopaný Liverpool. Shodly jsme se také na tom, že v porovnání s množstvím akcí, pořádaným loni při příležitosti výročí vzniku Liverpoolu, město vlastně v průběhu Beatleweeku nijak neoslavilo fakt, že je Evropským městem kultury.A pohled na panorama nábřeží z druhé strany řeky je to nejsmutnější, co jsme letos v Liverpoolu viděly. Nechápu kdo dovolil zmrzačení nábřeží, jež je zapsáno v seznamu světového dědictví UNESCO.Ale ani toto nám nezabrání se sem zase vrátit. Takže Liverpoole, zase za rok!
Karma
© 2010 Všechna práva vyhrazena.